Cesty osudu: Tančící zahradník

29. 5. 2008
Režisér Miloš Forman vzpomíná na jedno ze svých podivuhodných životních setkání.

 

Na vysokého, ramenatého tanečníka

s řídnoucími vlasy a zarudlým obličejem mě poprvé upozornila Twyla Tharpová: „Nebýt tohohle chlapa, tak bych tady v Praze dávno nebyla.“

Natáčeli jsme tehdy Amadea a okolí jsem vnímal jenom jako kratší či delší šmouhy, ale na vysokého tanečníka jsem si přece jenom začal dávat pozor. Twyla ždímala z amatérů skupiny Chorea Domica poslední kapky toho, co nám byli ochotni dát, z těl se jim doslova kouřilo a já cítil, že ji už co nevidět pošlou s celým filmem do háje.

Jen ten plešatící ramenáč je dokázal ukecat, aby celou choreografii přezkoušeli ještě jednou: „Tak neblbněte, lidi, pojďte jí to udělat, dyk vona je taková malá a hodná. No tak, pánové, sjedeme jí to ještě jednou, co nám to udělá? Nic. A malá bude v sedmym nebi, tak pojďte, jedeme!“

Byl jsem rád, že Twyla jeho slovům nerozumí, ale jinak měla naprostou pravdu, vysoký tanečník nám na place držel morálku. Když jsme natáčeli parodii Kouzelné flétny v Schikanederově divadle, dostal za úkol tančit jako zadek našeho bájného koně a vyhodit z něj věnec buřtů, flašku a nakonec bílou holubici. Tím pádem musel všechno dělat pozpátku a ještě k tomu se po každém záběru zpod bílé látky vynořil celý zpocený a uřícený, ale nikdy si nestěžoval.

Scénu jsme úspěšně natočili a pokračovali podle plánu dál – a já si na tanečníka už nikdy nevzpomněl. Za pár týdnů se přišoural na plac znova. Mezitím jsme se přestěhovali do zámku Veltrusy a on nás přišel stydlivě pozdravit v potrhané kombinéze a holínkách. Vysvětlil nám, že tu pracuje jako zahradník.

Když jsme ve Veltrusech končili, tančící zahradník tam pro nás udělal ohromný táborák. Opékaly se buřty, pilo se pivo a zpívalo s kytarou a unavený štáb za ten večer hodně pookřál. Poděkoval jsem tančícímu zahradníkovi za moc hezké gesto, ale nikdy jsem se ho ani nezeptal na jméno.

Pár let po Amadeovi mi přišel dopis z Rakouska

od nějakého Vaška Krůty. Ptal se, zda si ještě pamatuji na chlápka, co byl prdelí bílého koně v Kouzelné flétně. Právě se svou novou ženou emigroval, byli teď v uprchlickém táboře u Vídně a doufali, že se odtud dostanou do Ameriky. Potřebovali sponzora, který by jim podepsal záruku, a on se mě chtěl zeptat, zda bych to pro něj nemohl náhodou udělat. Předem mě ujišťoval, že když to z jakéhokoli důvodu nepůjde, tak to naprosto chápe.

Napsal jsem mu, že se za něj samozřejmě zaručím, a tančící zahradník a jeho žena Jana přijeli do Ameriky. Mám na farmě na druhém břehu potoka malý domek, a tak jsem Vaškovi řekl, že tam může klidně zůstat, než se v Americe se ženou porozhlédnou a vyberou si, ve kterém koutě obrovského kontinentu zapustí nějaké mělké kořínky.

Hned první den ráno jsem ho uviděl, jak se rýčem vrtá v zemi u domečku. Farmu jsem koupil pár let předtím a nechal jsem si postavit tenisový kurt, ale břehy jezírka a potoka byly holé, v opuštěném sadě dusila přestárlé ovocné stromy křoviska a kolem cesty rostl plevel.

Vašek neuměl anglicky ani slovo, takže veškeré to hledání konexí, známých a práce bylo na jeho ženě. Zatímco ona psala dopisy a telefonovala na všechny strany, Vašek neměl co dělat, a tak začal mýtit v sadu křoví, ořezávat jehličnaté keře, tahat staré dřevo na hromady a rýt a zasazovat zeleninovou zahrádku.

Zdálo se, že ho to strašně baví, tak jsem mu řekl: „To nejde, abys mi tady dělal zadarmo, ale jestli chceš, tak tady můžeš zůstat a dělat tohle všechno dál, a já ti za to budu platit. Nebude to moc, ale můžeš tady zadarmo žít a účty taky všechny zaplatím, a když si seženeš nějakej zahradnickej kšeft, tak se do toho klidně pusť, já ti budu jenom fandit.“

Vašek z mé farmy nikdy neodešel

a udělal z ní krásnou a nenápadnou zahradu. Pod jeho rukama totiž příroda časem vypadala mnohem krásnější, než by bývala byla, kdyby se jí nikdo nevěnoval. Když zasadil kytky do dolíků a mezi keře, nikdo nevěřil, že tam nerostou samy od sebe. Znal každý strom, každý kámen a přesně vždycky vykoumal, jaká rostlina by se k nim nejlépe a nejpřirozeněji hodila.

Postavil si skleník a zásobil nás veškerou zeleninou, od křenu po melouny. Do lesa zasadil maliny, na louku stromy kiwi a ke dveřím mé kuchyně bazalku, abych si mohl každé ráno udělat svou oblíbenou snídani z mozzarelly, rajčat a čerstvé bazalky v olivovém oleji. A kolem domu navěšel krmítka pro ptáky.

Měl řadu příležitostí, jak si finančně přilepšit vedlejšími kšefty, ale málokdy to vyšlo. Jeden bohatý soused si ho najal, ať mu předělá celou zahradu, ale Vašek byl za pár dní zpátky. „Tam už nejdu,“ oznámil mi. „To bylo akorát samý, tady chceme tohle a tamhle chceme zase tohle‘. Až jsem jim nakonec řek: No, když už víte, co kde chcete, tak si to tam dejte sami. Díky a sbohem.“

Jeden rok se Vašek musel podrobit těžké operaci srdce a o pár let později se začal cítit hrozně unavený. Najednou to s ním šlo strašně rychle z kopce. Stále se však ještě snažil něco na zahrádce dělat, tak jsem mu najmul pomocníky.

Vašek se nechal vynést z domku a ochablým hlasem je z lehátka dirigoval, co kde mají posekat a co vykopat a přesadit. Nevěděli jsme, že je to na farmě jeho poslední den, když mě požádal, abych si s ním přišel promluvit. Začal mi věcně říkat, co mám se zahradou dělat, „až tady už nebude“. „Ale Vašku, co to povídáš, až tady už nebudeš?“ řekl jsem mu, „dyk jseš tady všude! Ať se podívám z kterýho chci okna, tak tě tam vidím!“

Mám-li být naprosto upřímný, tak když se dnes podívám z okna své pracovny a na něco si při tom vzpomenu, bude to nejspíš ten černý medvěd. Musel se zrovna probudit ze zimního spánku, když se u nás loni na jaře objevil. Určitě měl strašný hlad, ačkoli vypadal naprosto ledabyle, jak tam stál na zadních a pravou packou si nakláněl krmítko k tlamě a levou se přitom opíral o mé okno. V tom růžovém tichu svítání určitě slyšel, jak dupu po schodech dolů, ale dál se cpal ptačím zobem jako dítě, které si sype do pusy čokoládové hrozinky.

Když se teď podívám z okna,

tak mi na mysli vytane medvěd, ale možná, že bych neměl jenom klouzat po povrchu svých vzpomínek, možná, že bych se měl ponořit o něco hlouběji – nebyl to snad Vašek, kdo to krmítko před mé okno pověsil? A nebyl to on, kdo zasadil břízu, na jejíž větvi to krmítko visí? Na reinkarnaci nevěřím, proč bych na ni věřil, když se na mě ten medvěd vůbec nepodíval, ale možná, že to byl přece jenom Vašek, kdo ho sem přivedl, možná mám tu magickou vzpomínku na medvěda jako dárek od něj. Proč ne? Co já vím? Co vůbec kdo ví?

Pro časopis Výběr Miloš Forman a Jan Novák, z knihy Co já vím? aneb Co mám dělat, když je to pravda?