Dětství utopené v alkoholu

02. 1. 2008
Popíjení je v Česku běžnou zábavou dětí, jenomže se o tom téměř nemluví. Proč by nás to všechny mělo zajímat? A co se s tím dá dělat?

Dětství utopené v alkoholu

Popíjení je v Česku běžnou zábavou dětí, jenomže se o tom téměř nemluví.
Proč by nás to všechny mělo zajímat?
A co se s tím dá dělat?

Poprvé se opila s partou kamarádů starší sestry. Bylo jí třináct. To už přes rok kouřila. Martina (15) do party velmi rychle zapadla, vídali se každý den. V parku, v hospodě nebo v bytě jednoho z kámošů. Nejdřív jen odpoledne, postupně i v době vyučování. Pili a kouřili, co zrovna bylo. „Nejvíc červené krabicové, bohatýrské,“ zasměje se nějaké vzpomínce. „Dneska už pijeme spíš vodku nebo rum,“ uvede na pravou míru představu, že by snad s alkoholem skončila.

Přede mnou na pohovce se uvelebí hezká hubená dívka s uhýbavýma očima. Opakované absence jí zpočátku omlouvala matka, ale pak ji pod tlakem školy dovedla do střediska výchovné péče. Martina tam chodila na konzultace, nic jiného se nezměnilo. S partou se vídala dál a hladina alkoholu v krvi zůstávala stejná. Tak ji poslali do detoxikačního centra a později také na tříměsíční pobyt ve výchovném ústavu. Letos opakuje devátou třídu a prohlašuje, že by se chtěla dostat na střední pedagogickou, aby mohla učit ve školce. Jedním dechem dodává, že každodenní pití s partou ji v ničem neomezuje, že má aspoň co dělat. „Nevím, nic mě nebaví,“ odpovídá na otázku, čím by se mohla po škole zabývat.

Případy opilých dětí teď opakovaně řeší každá základní škola. Najít ovšem rodiče, kteří by si o problému s alkoholem u svého dítěte byli ochotni, byť pod rouškou anonymity, nahlas popovídat, je ale oříšek k nerozlousknutí. „Rodiče se stydí, protože vědí, že i přes nejlepší úmysly v něčem selhali i oni. Taky se bojí, že by někdo jejich příběh poznal a tím by to všechno ještě zhoršili. Navíc by na celou věc nejraději rychle zapomněli,“ vysvětluje odmítání dospělých psycholožka Alena Vávrová, která pracuje v pražském občanském sdružení Anima pro péči o rodiny závislých. S rozhovorem s dítětem nakonec souhlasili rodiče, kteří už svůj problém museli pojmenovat mnohokrát, neboť se stal záležitostí psychologů, lékařů a speciálních pedagogů. „Tohle je ovšem jen špička ledovce,“ upozorňuje Marian Koranda, lékař Dětského a dorostového detoxikačního centra při pražské Nemocnici pod Petřínem – jediného zařízení tohoto druhu v celé zemi. „V nemocnicích a ústavech se totiž objevují jen ty nejzávažnější případy. Ono plíživé popíjení, jemuž se věnuje stále víc dětí a které zvyšuje toleranci organismu vůči alkoholu a zakládá pozdější závislost, je stejně nebezpečné, a přitom si ho nikdo zvlášť nevšímá.“

Evropští vicemistři


Nejenže stoupá počet dětí, jež pravidelně pijí, ale zároveň klesá věk, kdy se s alkoholem poprvé setkávají. Svoji první zkušenost s ním současné děti mají mezi jedenácti a dvanácti lety věku.

V Evropě není ale tento trend nový, a proto v roce 2000 přijala Světová zdravotnická organizace tak zvaný Evropský akční plán o alkoholu na léta 2000 až 2005. V roce 2001 pak vydali ministři členských zemí Evropské unie Deklaraci o mládeži a alkoholu.

Smutnou pravdou je, že v České republice prozatím zůstává u deklarací, třebaže se úspěšně probíjíme do čela evropských žebříčků. Podle srovnávacích evropských studií, nazvaných ESPAD a HBSC, jichž se účastníme od roku 1994 a které jsou směrodatné, neboť používají jednotnou metodiku, jsou české děti v Evropě druzí největší pijani, hned po Dánsku. Irsko, Francie, ba i Slovensko jsou hluboko za námi. Český statistický úřad udává, že se ročně v Česku vypije 10 litrů čisté ho alkoholu na osobu včetně kojenců. Zdravotní rizika přitom vznikají už při denní spotřebě 40 gramů alkoholu u mužů a 20 gramů alkoholu u žen. Pravidelnému pití se v České republice věnuje 32 % patnáctiletých chlapců a 26 % dívek. Alkohol a další návykové látky u zdejší mládeže sledují hned tři státní instituce a jejich čísla a preventivní opatření se úplně neshodují. Nicméně, i tak z nich vyplývá závažnost situace.

Kudy z nudy


Petr (16) ochutnal první pivo v necelých dvou letech. „Dával mi ho děda. Prý jsem bavil všechny kolem, jak mi chutnalo,“ vykládá mladík, který ve čtrnácti zvládl s dalšími čtyřmi kamarády během hodiny vypít láhev vodky. „Doma se pilo vždycky při nějaký oslavě a tak, ale nikdy moc.“ Pravidelně začal popíjet ve třinácti na hřiš ti, kam chodil hrát fotbal. Laciné víno a pivo si kluci kupovali v samoobsluze. Nad jejich věkem se tam nikdy nikdo nepozastavil. Na hřišti se trochu hrálo, ale hlavně pilo a kouřilo. Peníze vždycky někdo měl. O tom, jak tráví svá volná odpoledne, Petrovi rozvedení rodiče příliš nevěděli. Když jednou přišel domů hodně opilý, matka mu domluvila a dohodli se, že se to nebude opakovat.

Jenže potom přišly průšvihy: krádež v samoobsluze, trojky z chování, napadení učitelky. Dospělí kolem něj pokaždé řešili prohřešky, ne alkohol. „Závislost na alkoholu se v pravém smyslu slova u mládeže nedá klasifikovat, takže se řeší až problémy s alkoholem spojené, a to pod nálepkou poruchy chování,“ říká odborná vychovatelka Kateřina Valentová ze Střediska výchovné péče Klíčov v Praze. Petr snad letos dokon čí základní školu a poté by se chtěl vyučit na automechanika. Víkendy tráví s kamarády na diskotékách. „Jasně, že tam všichni pijou,“ kroutí udiveně hlavou nad naivní otázkou. „Těm mladším to musej koupit starší kámoši,“ dodává šestnáctiletý mazák.
 
„Pije se všude. Na sídlištních pláckách a na hřištích stejně jako na diskotékách,“ nedělá si iluze Daniel Walbröl, vedoucí ambulantního oddělení klíčovského střediska. „Děti se momentálně vracejí od drog zpět k alkoholu. Strašidelné na tom je, že alkohol už pro ně není doprovodem zábavy. Je zábavou sám o sobě.“

Svoboda pití v Česku


Alkohol je pevnou součástí našeho života. Nepředstavíme si bez něj oslavu ani truchlení. Zapíjíme oběd, gól, prázdnotu, narození dítěte. A právě v tom vidí psycholožka Alena Vávrová hlavní příčinu dětského pití: „Po alkoholu sahají děti úplně přirozeně, aniž je to ještě problém. Velmi brzy a ve velkém množství, protože to vidí všude kolem sebe a protože je jednoduše k dostání.“ Každá rodina má ale jinak nastavenou normu. To, co je někde úplně v pořádku, už jinde považují za příliš.

Nicméně abstinujících rodin je jako šafránu. „Alkohol totiž téměř nikdo nevnímá jako tabu, naopak je to něco normálního, z valné části i díky reklamě,“ domnívá se Marian Koranda. A oslovení odborníci s ním jednoznačně souhlasí. Pivo a fotbal či hokej k sobě podle reklamních spotů výrobců alkoholických nápojů nerozlučně patří. Pivo hasí žízeň, pivo je pro chlapy. A mladí nemají důvod tomu nevěřit. Návrh zákona, omezujícího reklamu na alkohol jen na noční vysílání, českým parlamentem neprošel. Odůvodnění? Nemohla by se přece vysílat Gambrinus liga... Přehlasované poslankyně z podvýboru pro civilizační onemocnění a závislosti pouze kroutí hlavou.

„Děti jednak napodobují své vzory, jednak se snaží vyrovnat se svým vrstevníkům, nebýt mimo. To někdy může být enormní tlak,“ pojmenovává typické důvody, proč děti začínají pít, Petr Popov, primář oddělení léčby závislostí pražské Všeobecné fakultní nemocnice. „Zdaleka tedy nemusí platit, že sport mladé lidi před pitím a jinými závislostmi ochrání.“

Nebezpečí skrytá v láhvi


Skutečná závislost na alkoholu sice většině dětí nehrozí, na to je potřeba víc času. Přesto stačí, co dokáže napáchat škodlivé užívání alkoholu neboli abúzus, což je lékařský termín pro nadměrnou konzumaci alkoholu, či obyčejné víkendové tahy. „Při pravidelném pití tělo se stále větší radostí a zaujetím zpracovává alkohol, je to jen krůček od propuknutí závislosti. Jako by se dítě procházelo po hraně nože. Nikdy nevíte, jestli se dokáže vrátit zpátky na tu správnou stranu,“ zamýšlí se doktor Koranda.
 
U mladých je vedle získávané dispozice k pozdějšímu alkoholismu a závislosti na ostatních drogách největší riziko nebezpečí akutní otravy alkoholem. K intoxikaci, která závažně poškozuje orgány a mozek, jim totiž stačí výrazně nižší dávka než u dospělých. „I u dětí zvyšuje občasné pití hrozbu onemocnění jater, postižení periferních nervů a narušení imunity,“ varuje primář Popov. Pití snižuje schopnost dítěte přiměřeně zareagovat v určitých situacích, takže vlivem opilosti dochází k úrazům, nehodám a různé trestné činnosti, jež mohou zásadně ovlivnit další život.

„Řidiči ve věku 15 až 25 let zavinili pod vlivem alkoholu 24,1 % z celkového počtu alkoholových dopravních nehod v roce 2006. Bylo při nich usmrceno 13 osob,“ uveřejnil v listopadu 2007 smutnou bilanci Deník. Kolik dětí ale pravidelně o víkendech vyráží na zábavy a diskotéky, kde se nepopíjí limonáda? Kolik jich jede autem nebo na motorce?
 
Rvačky, poškozování cizího majetku, nechráněný sex, často navíc s neznámým partnerem – to jsou situace, jež alkohol přitahuje. A děti, které pijí, je důvěrně znají.

„Vyrazili jsme s klukama na fotbal. To už jsme měli pořádnou náladu, no a cestou jsme dostali chuť se s někým poprat,“ vypráví Vláďa (17). „Tak jsme se mlátili s jinou partou na ulici, dokud někdo nezavolal policii. Rozbili jsme přitom nějaký auto a tak. Teď nás čeká soud.“ Dneska by si dal pozor. Pití už snížil na minimum. „Omezovalo mě to. Přestal jsem zvládat školu, nevnímal jsem nic moc z věcí kolem sebe,“ vrací se sympaticky působící mladík ve vzpomínkách o dva roky zpět, kdy pravidelně chodil s partou po škole popíjet na hřiště. Kvůli tomu opakuje druhý ročník na odborném učilišti, obor elektrikář silnoproud. Na rozdíl od Martiny, kterou všechno kromě party nudí, ho život těší a nechce si ho úplně zpackat. I když tuší, že od toho není daleko.

Zmařené šance


Barbora (15) je jedináček z takříkajíc slušné a dobře situované rodiny. Na základní škole se výborně učila, proto přešla na osmileté gymnázium. Učení zvládala první dva roky bez potíží a plánovala studium práv. Ve třinácti ji však kamarádka seznámila s partou. Hezká a na svůj věk vyspělá Barbora do ní zapadla. Najednou cítila, že ji někdo bere a oceňuje. Takhle se doma necítila nikdy. Scházeli se v bytě jednoho z kamarádů, kde pili a kouřili. I marihuanu. Občas chodila za školu – a prospěch šel dolů. Nastal volný pád. Rodiče se lekli a snažili se najít pomoc. Navštívili proto psychologickou poradnu. Měli se s dcerou domluvit na podmínkách, jenže v jejich vyžadování nebyli důslední. Mezitím ji kvůli prospěchu vyloučili ze školy. Na psychiatrii ani do výchovného střediska nepatřila, soukromá psychoterapie se rodičům zdála příliš drahá. Nakonec se jim povedlo dostat ji do prvního ročníku na jinou střední školu. Všichni budou rádi, pokud se nějak doplácá k maturitě.
 
Vláďa sice skvěle maluje, ale bude rád, když se vyučí, chytrá Barbora, která zřejmě nikdy nebude studovat, co chtěla, Martina, co asi těžko bude pracovat s malými dětmi ve školce... Možná to vypadá, že se tak moc nestalo, hlavně že se všichni vymotali z největších problémů – a život jde dál. „Ty děti ale ztratily výrazně víc, než se na první pohled zdá,“ shrnuje psycholog Ladislav Csémy z Psychiatrického centra Praha. „Vyrostou totiž s pocitem, že prošvihly svou šanci. Ponesou si v sobě zklamání a nenaplnění, což se odrazí ve vztazích, které navážou, a v práci, kterou budou později dělat. A z toho jim budou vznikat další problémy. A přesně tak se vytváří generace nespokojených a nešťastných. Čím dřív jim z téhle slepé uličky pomůžeme, tím líp pro nás pro všechny.“

Než bude pozdě



Následující rodičovské desatero doporučuje jako prevenci před alkoholem a drogami psycholog Ladislav Csémy z Psychiatrického ústavu Praha:

  • Věnujte svému dítěti každý den alespoň půl hodiny plnou pozornost.
  • Poslouchejte ho, snažte se porozumět i tomu, co říká tónem nebo výrazem tváře.
  • Pokuste se reagovat vždy vstřícně, bez posměchu a kritiky.
  • Chvalte ho, učte ho zdravému sebevědomí. Snadněji pak dokáže odolat tlaku vrstevníků, pokud ho potáhne jinam, než samo chce.
  • Zdůrazněte dítěti, že jste za něj právně zodpovědní a že máte právo a povinnost kontrolovat, kde je, co dělá, s kým se stýká.
  • Stanovte rozumná pravidla, která budete důsledně dodržovat i vy sami.
  • Nezakazujte mu kamarády – je lepší mít o nich přehled. Radši je pozvěte domů a popovídejte si s nimi.
  • Buďte v kontaktu i s rodiči kamarádů: zachytíte tak první signály, že se něco děje.
  • Zjistěte si o alkoholu a drogách co nejvíc informací a otevřeně o tom s dětmi mluvte.
  • Spolupracujte při výchově s ostatními členy rodiny. Nejdůležitější spojenci jsou oba rodiče, i když třeba rozvedení. Dohodněte si společný postup a navzájem se informujte.
  • Nestyďte se obrátit o pomoc na odborníky. Problémy jsou všude, ale fungující rodiny se je snaží řešit.
  • Pro časopis Výběr Soňa Svobodová