Hlavně nebýt parazitem

29. 5. 2008
Téma, s nímž jsme se vydali za socioložkou Jiřinou Šiklovou, je omleté jako kameny v řece: dotýká se totiž nás všech. Když děti vylétají z hnízda, bolí to. Co s tím?

 

O tom, že odchod dospělých dětí z domu patří ke kritickým životním bodům, pochybuje málokdo. Proč to tak ale vůbec musí být?


Rodiče najednou ztrácejí někoho, o koho se léta starali, v kom viděli budoucnost svého života – a teď se s ním musí nepřímo rozloučit. Je to však naprosto nutná životní fáze. Pokud se totiž tahle separace nepodaří, jsou obě strany nešťastné, protože kdo krizí dospívání neprojde, nebude nikdy dospělý. To znamená, že problémy, které si vůči svým rodičům nevyřešil, bude zatěžovat své partnery i děti.

Svým traumatem bude zkrátka věčně otravovat všechny kolem. Asi jako když manželka věčně vzpomíná na to, jaké to bylo doma, jak co dělal tatínek a jak co maminka, a pořád si stěžuje, že to je v její nové rodině jinak.

Je vůbec možné se tímhle obdobím prokousat bez jizev?


Je, pokud si člověk včas uvědomí, že přílišná vázanost na děti je vlastně nedostatkem mateřství a otcovství. Rodiče jsou pak de facto vlastníky dětí, místo aby byli těmi, kteří je doprovázejí do budoucnosti a do života. Tohle je postoj, k němuž bychom se měli coby rodiče dopracovat. Měli bychom si především vytvářet svůj vlastní život s vědomím, že děti tu nejsou kvůli nám a že na ně nemáme žádné vlastnické právo.

A hlavně se vyvarovat opičí lásky! Některé matky prohlašují: ty děti mě mají tak rády, že beze mě nemohou být. Tím bych se já moc nechlubila. Vždyť to je důkaz toho, že v mateřské roli selhaly.

A co když něco takového tvrdí naopak děti? Mamince je bez nás tak smutno, že jí musíme každý den volat a obden za ní chodit, potřebuje nás...


To je přece totéž, a taky to není nic zrovna k chlubení. Namísto výchovy, která by mé potomky připravila na život, jsem si z nich udělala pejsky vázané na sebe. Jenže děti tu nejsou kvůli mně, ale kvůli světu, do kterého je mám přivést. Nebo, chcete-li, kvůli lidstvu, společnosti, do níž je mám pokud možno úspěšně zařadit. Proto je nejlepší, když se tenhle separační vztah podaří vyřešit tak, aby se mladí odpoutali přirozeně.

Takže žádné „budeš mi tady tolik chybět, Honzíku...“


To je, jako by ta matka říkala „ano, buď samostatný, jen ať jsi šťastný, ale já tu holt budu plakat“. Když si chce dítě už najít vlastní byt, moudří rodiče mu v tom nebrání, nic mu nevyčítají, nenaznačují, jak je to mrzí, a neříkají „my ti tady postavili barák, máš tu celé patro, a ty odcházíš, víš, kolik tě to bude stát?“ To jsou vyděračské metody. Pokaždé, když vidím ty obrovské nové domy kolem měst, napadne mě, jak sobecká je generace dnešních rodičů, protože si k sobě připoutává potomky ekonomicky.

Může se člověk na tenhle zlomový okamžik nějak předem připravit?


Příprava na to není jiná, než si tohle všechno uvědomit a naplňovat svůj vlastní život, a ne si dělat z dětí otroky, kteří mi ho naplní. Neměli bychom z nich dělat smysl našeho bytí, vždyť jako máma mám své zájmy, svou práci, vztah ke svému partnerovi. Děti jsou něco navíc.

A když se to nepovede?


Pak buď já jako matka parazituji na štěstí svých dětí, na jejich spokojenosti, nebo oni parazitují na mně. Je to tvrdé, ale je to tak.

Nebývalo to dřív přece jen mnohem jednodušší?


Dřív se to řešilo jiným způsobem. Děti odejít musely, rodina by je totiž neuživila. Vzdálení po sňatku či odchodu do služby probíhalo naprosto samozřejmě. Separační fáze ovšem bývaly spojené s určitými rituály, říká se jim přechodové. Dávají každému možnost, aby si uvědomil, v které fázi života se zrovna nachází. V naší křesťanské kultuře to bylo třeba biřmování. Společnosti, které my považujeme takzvaně za jednoduché a někdy se nad ně dost zbytečně povyšujeme, si je uchovaly dodnes.

Proč u nás rituály vzaly za své?


Protože se máme dobře. Děti nemusíme z bytu nebo hospodářství vyhodit, jelikož jsme schopni živit je dál. A ony si na to zvykají natolik, že se nikam nehnou, že necítí potřebu se osamostatnit. Dál žijí v našem společenství, ačkoli do něj už nepatří.

...a náš slovník je díky tomu bohatší o nový, výstižný termín „mamahotel“. Domácí servis téměř zadarmo. V čem je pobyt v něm zrádný?


Místo aby si mladý člověk zkusil žít sám, než si najde partnera, tedy řešit sám různé problémy, podlehne tomu, že se mu doma daří daleko lépe, než kdyby měl někde platit nájem a živobytí. Výsledkem ovšem je, že po svatbě, případně sestěhování se s partnerem, se mu najednou daří hůř, což si mylně vysvětluje jako důsledek partnerského soužití.

V mamahotelu si většina z nás představí spíš syny. Liší se jejich vylétání z hnízda od vylétávání dcer?


Kdysi ano. Děvče se vdávalo do jiné rodiny, zatímco kluk buď odcházel za prací, nebo převzal rodinnou živnost. Dnes oba potřebují odbornou kvalifikaci – předpokládá se, že i dívka se musí něco naučit, že jí nestačí pouze být matkou. Chlapci ale podle mě zůstávají doma opravdu raději: matka jim totiž zasahuje do života méně než dívce. I vlastní dcera je pro ni v domácnosti větší konkurence než syn.

Prozraďte, paní doktorko, jak tenhle proces proběhl u vás doma...


To je už dávno, skoro před čtyřiceti lety... Zažila jsem to u syna i u dcery a velký problém to pro mě nebyl, protože jsem odjakživa byla zaměřená i na svoji práci a navíc jsem na svých dětech nevisela. Koneckonců, moji rodiče byli schopni vypustit mě jednoho dne do světa, a od nich jsem se to nejspíš naučila i já.

Je vůbec možné vymezit ideální věk, kdy by si mělo dítě sbalit kufr?


Ne. Na rozdíl od minulosti, kdy byla sexuální dospělost spojena s tou psychickou, momentálně sice dívky fyziologicky dospívají už kolem jedenácti, ovšem ekonomicky mnohem později, až získají kvalifikaci. Psychicky pak ještě později... a třeba taky nikdy. Fáze dospívání je nyní roztažená do takových deseti let.

Jak to, že se nůžky mezi fyziologickou dospělostí a ekonomickou soběstačností tak rozevřely?


Čím je společnost bohatší a složitější, tím složitější přípravu na dospělost také vyžaduje. Dnes trvá enormně dlouho, než člověk získá nějakou kvalifikaci a může se začít sám živit. Mít jednoduché povolání, zvládneme ho za rok, případně pouhým napodobováním práce rodičů, jak to dřív bývalo běžné na venkově nebo třeba v rodinách živnostníků.

Náročný proces, to osamostatnění... Tak mě napadá, prožívají období odchodu dětí jinak otcové a matky?


Říká se, že to snadněji prožívají otcové. Zřejmě proto, že muž obvykle míval své zaměstnání, v němž se víc realizoval. Hlavním posláním ženy bývalo mateřství, starat se o domácnost, dělat servis členům rodiny. Zaměstnání byl jen přivýdělek. To se změnilo, takže i pro ženy je to daleko snazší než dřív. Hlavně pro ty, které mají víc zájmů a kontaktů. Proto je to jednodušší pro ženy ve městě než na venkově. Taky pro ty, které si musí vydělávat na živobytí, než pro ty, které plně zabezpečují muži.

Ženy teď často bývají nespokojené také proto, že jim prázdné místo po dětech hned tak nezaplní vnoučata, takže se nemohou uplatnit jako hlídací babičky...


Domnívat se, že se budu realizovat přes svoje vnuky či pravnuky je stejně sobecké, jako když se budu snažit za každou cenu udržet doma své děti. Němci mají úsloví „větší vzdáleností k větší blízkosti“.

Já mám vnoučat šest a nemusím se s nimi pořád vidět. Nechtěla bych, aby měla pocit, že musí navštěvovat babičku jenom proto, aby snad nebyla smutná. Pokud se mnou stráví vnuk čtrnáct dní někde na horách, tak si s ním určitě víc popovídám a vytvořím si k němu lepší vztah, než když ho každý den táhnu sem nebo tam. To jsou ty naše malé maloměšťácké poměry. A hlídací babička? Už jen ten termín hlídat je odporný! Děti přece vychovávám, a ne hlídám. Nejsem pes.

Jiřina Šiklová (73)

  • vystudovala historii a filozofii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde se později podílela na založení katedry sociologie
  • po ruské intervenci vystoupila z KSČ, poté pracovala jako uklízečka a sociální pracovnice v nemocnici
  • byla signatářkou Charty 77, spojkou mezi exilem a domácí opozicí; po odhalení ilegální zásilky knih strávila téměř dva roky ve věznici v Ruzyni
  • po roce 1989 založila na Filozofické fakultě katedru sociální práce a Centrum a knihovnu Gender Studies v Praze
  • přednáší na pražské Filozofické fakultě i v zahraničí, angažuje se v mnoha organizacích a projektech
  • loni vydala knihu Dopisy vnučce
  • má dospělého syna a dceru a šest vnoučat


Pro časopis Výběr Soňa Svobodová