Kdo tahá čerta za ocas

24. 6. 2008
S ředitelem tatranské Horské záchranné služby o horských pastech, obětavosti, podivných zvycích a Češích v Tatrách.

 

Co vlastně musí záchranář umět?


Především musí mít střední zdravotní školu, kterou může vystudovat i při zaměstnání. Pokud má chuť jít na vysokou školu, podporujeme ho v tom. Samozřejmě musí absolvovat kondiční zkoušky, které v létě zahrnují běh a v zimě běh na lyžích, klasickou túru na čas, a také technické zkoušky z letního lezení na skalách a zimního na ledu. Podle výsledků každého zařadíme do dvouletého kurzu základní způsobilosti. Po dalším, stejně dlouhém kurzu získá certifikát na pozemní záchranu. V Evropě jsme jednou z mála zemí, kde vzdělávání záchranářů vymezuje zákon. Kdo při pravidelném přezkoušení jednou za dva roky neuspěje, ztrácí způsobilost a s ní i práci.

Je součástí vzdělávání i psychologie?


Počínaje lednem už všichni zkouškou psychické způsobilosti projít musí, což je další plus.

No konečně! Psychologicky dobře vyzbrojený záchranář si bude jistě umět snáz poradit s podivíny, kteří ze svého slovníku vyřadili disciplínu a ohleduplnost v horách. Jakou pověst ostatně mají v Tatrách čeští turisté? Patří k disciplinovaným, nebo k podivínům? Spíš k druhým...


Jistě, ne všechny národy mají v horských oblastech dobré jméno, to připouštím, ale můj osobní názor je, že Češi nejsou až tak nároční klienti, jak se to prezentuje či vnímá.

Máte pro to nějaké statistiky?


Ano. Loni jsme zasahovali 584krát u návštěvníků ze Slovenska, 304krát u turistů z Polska. A až na třetím místě se umístilo Česko – jeho obyvatele jsme loni zachraňovali jen 200krát.

Otázkou ovšem je, kolik procent návštěvníků Tater tvoří Slováci, kolik Poláci, Češi a ostatní, například Maďaři a Rusové.


Tyto údaje k dispozici nemám, chtěl jsem ilustrovat situaci v počtu zachraňovaných. Jelikož však v Tatrách žiju, vidím, že turistů z Česka k nám přijíždí pořád hodně.

Jak to vypadá s horolezci? I mezi nimi jsou v převaze místní?


Slovenské horolezectví ve Vysokých Tatrách je v útlumu, takže se dá říct, že českých je tu stejně. Odpovídá tomu i počet úrazů, přičemž kdykoli se odehraje záchranná akce lidí jiné národnosti než slovenské, ve zprávách to uvádíme, aniž bychom jakkoli vypichovali českou národnost vůči jiným.

Proč ale potom mají čeští návštěvníci slovenských hor spíš horší než lepší renomé?


Řekl bych, že o českých turistech se u nás mluví tolik proto, že často vystupují a chovají se způsobem, jakým se běžný návštěvník nechová. Je to takové tahání čerta za ocas, no a tomu se Slováci spíš vyhýbají. Zrovna tak Poláci, jenom Češi jsou výjimkou.

Co znamená tahat čerta za ocas?


Vyhlásíme třeba čtvrtý stupeň lavinového nebezpečí. Klasický Slovák či Polák zůstane v chatě nebo v hotelu, případně si jde místo túry nebo výstupu zalyžovat na sjezdovku. Pro mnohé Čechy je ovšem čtvrtý stupeň naopak výzvou, aby se na túru vydali. Potom obvykle média informují o tom, že pod lavinou znovu zůstal kdosi z Česka.

Proč to dělají? Proč se podle vás v takovou chvíli k vrcholům vydávají?


Přiznám se, že jsem se nad tím už taky vážně zamýšlel, přestože bych velmi nerad házel všechny do jednoho pytle. Došel jsem k názoru, že vůbec nejlepšími turisty ve slovenských horách jsou ti čeští, kteří k nám přijíždějí v září a říjnu. To jsou fajnšmekři ve věku kolem 45 let, kteří si chtějí hory vychutnat v tom nejkrásnějším období. Také v ruksacích mají všechno potřebné. Jsou zkrátka ukázkovými vysokohorskými turisty, kteří působí výchovně i na okolí.

Souhlasím, jenže otázka zněla trochu jinak, promiňte.


No dobře. Beru to zkrátka tak, že pokud by rok sestával pouze ze září a října, horská záchranná služba by asi byla bez práce. Jenže existují také další měsíce, kdy jsou Vysoké Tatry plné turistů, kteří po nich chodí, občas riskují a občas se zraní. Společným zlozvykem těch českých i domácích je pozdní nástup na túru. Kdysi platilo, že ve dvě odpoledne se už má sedět u piva, což znamenalo vyrážet ráno kolem šesté. Dnešní turisté jsou ve dvě odpoledne ještě někde na Téryho chatě – a právě tady se rodí nebezpečí. Nejvíc úrazů se totiž stane mezi 14. a 20. hodinou. Člověk vracející se z výšlapu je sice po dosažení cíle euforický, ovšem zároveň unavený, a jakmile se k tomu přidá ještě šero nebo dokonce tma, k úrazu není daleko. Pak už stačí lehké zakopnutí nebo sklouznutí.

Zkusme to ještě jednou: proč se podle vás mnozí Češi a Moraváci vrhají do nebezpečných situací přesto, že o nich předem vědí?


Takové situace si vychutnávají zvláště adrenalinoví hráči, a právě v jejich počtu bohužel Česko vede. Do nebezpečného terénu odcházejí s tvrzením, že si to chtějí vyzkoušet. Nevím, zda informaci dejme tomu o čtvrtém stupni lavinového rizika nebo o očekávané prudké a rychlé změně počasí nedůvěřují, nebo jestli jsou tak přesvědčeni o tom, že se v případě nutnosti dokážou z každé šlamastyky rychle dostat. Tatry jsou přece tak malé! Jenže změna počasí může být i v malých velehorách tak rapidní, že dojde k podchlazení organismu a rychlé smrti.

Prý jsou někteří turisté schopni vypravit se na vysokohorskou túru dokonce i během bouřky. Je to pravda?


Je, bohužel. A nejčastěji to skutečně bývají Češi nebo Poláci. Vysvětlení je mnohdy tragikomické: do Tater přijeli se zájezdem, tak chtěli vyčerpat všechny „požitky“, za které cestovní kanceláři zaplatili. Moji předchůdci mi vyprávěli právě o takovém chlapíkovi. Na túru se vydal v plné bouřce. Byl sám se sebou naprosto spokojený – nezapomněl na deštník. Po úderu blesku mu z něj zbyla jenom kostra, no a jak blesk sjížděl dál do země, utrhlo mu to i podrážky u bot. Zní to neuvěřitelně, ale přežil.

Toho měl Pánbůh hodně rád...


Nejspíš, protože si vzpomínám na polského turistu, jehož bouřka zastihla v hustém a vysokém smrkovém lese. Zemřel hned poté, co blesk zasáhl strom v bezprostřední blízkosti.

Domníváte se, že se adrenalinoví nadšenci takhle chovají pouze v Tatrách, nebo také v Alpách či Dolomitech?


Podle mě se chovají všude stejně. Hlavně mladší ročníky českých turistů Tatry podceňují, protože si už vyzkoušely, že se bez problému umějí pohybovat v Alpách. Jenže i když jsou Tatry ve srovnání s nimi velmi malé, jsou to pořád hory a o možných nebezpečích platí všude totéž. Například naše nejvyšší lezecká stěna měří skoro kilometr, což je zcela srovnatelné s Alpami, ale zvraty počasí jsou u nás mnohem rychlejší.
Rád bych ještě poznamenal, že horolezec není ten, kdo má výstroj, ale ten, kdo se tomuto sportu věnuje a rozumí mu. Ti, kteří přicházejí do hor pouze s vynikající výstrojí, jsou asi stejnými horolezci, jako bývali v minulosti maďarští turisté lyžaři. Za socialismu se totiž vyznačovali vynikající výbavou, pořízenou na tehdy pro nás nedostižném Západě, a přesto se stávali postrachem každé sjezdovky.

Shledáváte nějaký rozdíl v psychice českého turisty a českého horolezce?


kdo-taha-certa-za-ocas-zachranna-akce Několik horolezců znám a myslím si, že o nich platí totéž co o všech ostatních. Pokud je to opravdový horolezec, ví, jak se v horách chovat. Ke cti těch českých slouží, že se při neštěstí k sobě chovají nesmírně kolegiálně. Jako třeba v případě laviny, která spadla v Malé Zmrzlé dolině a zasypala čtyři lidi. Jen jeden z nich zůstal na povrchu.
Mohl utéct a později se vymluvit řekněme na šok, ale on nejenže přivolal pomoc, ale ještě mezitím začal ty zbylé tři hledat. Objevil všechny, takže jim zachránil život.

Takhle by se snad zachoval každý člověk, ne?


To byste se kolikrát divila, jak odlišně se dokážou chovat lidi v nebezpečí. Jednou kupříkladu přišla na naši stanici vyděšená paní, aby nahlásila, že její manžel je nezvěstný. Vyšli si spolu na Téryho chatu, a když už muž nemohl dál, dohodli se, že se vrátí do hotelu a ona bude pokračovat až na chatu a poté zpět. Když však dorazila do hotelu, manžel tam nebyl. Hledali jsme ho dva dny. Bez úspěchu. Třetí den se nám dotyčný ozval z Brna, že prý čeká doma na manželku, ale ta se dosud z Tater nevrátila, jestli prý o ní něco nevíme.

Chcete mi tvrdit, že ten chlap si tři dny hověl v Brně bez toho, že by dal své ženě vědět, že žije?!


Přesně tak. Dodnes si to nedokážu vysvětlit. Chápu, že se lidé mohou mít rádi víc nebo méně, ovšem tohle přesáhlo všechny meze.

Takže lidská solidarita se z horských chodníčků vytrácí?


Naštěstí v horách ještě zůstává. Lidé telefonují, zůstávají se zraněným, dokonce mu dají vlastní oblečení, pokud ho potřebuje. Když potřebujeme pomoc veřejnosti při velkých záchranných akcích, lidé ochotně pomohou.

Nepochybně se také někdy stane, že se záchranáři pokoušejí někoho zachránit, a najednou je nutné zachraňovat je.


Jistě, pamatuji se třeba na to, jak se jeden polský turista zřítil z Polského hřebene do Bielovodské doliny. Během záchranné akce tam za ním spadl adept na horského vůdce. Zachraňovaný byl už naneštěstí mrtvý, náš člověk přežil. V okamžiku, kdy jsme ráno poslali na místo vrtulník pro tělo mrtvého i pro našeho kolegu, spadl na stejném místě český turista a zlomil si při pádu ruku. Měl štěstí, pomoci se mu dostalo okamžitě. Až pak přišel na řadu záchranář, polského nebožtíka naložil vrtulník až napotřetí.

Mluvili jsme především o lidech, kteří komplikují život jak sami sobě, tak ostatním návštěvníkům hor a Horské záchranné službě. Vzpomenete si na případ, kdy tomu bylo naopak?


Ano, vybavuji si případ otce a malého syna. Vydali se na túru v Belanských Tatrách, jenže zabloudili. Otec navíc uklouzl a spadl do strže. Syn, kterému snad tehdy nebylo ani deset let, nezpanikařil. Po zbytek dne a část noci pochodoval podél potoka, až konečně došel do vesnice. Tam naprosto přesně popsal místo, kde se otec zřítil. Záchranáři však otce nenašli, ale on trval na tom, aby pátrání nepřerušovali. A nakonec ho skutečně objevili: ležel pod velkými lopuchy, což z letadla nebylo vidět. Nebýt toho malého kluka, jeho odvahy, statečnosti a vynikající schopnosti popsat místo nehody, jeho táta by už nežil.

Jozef Janiga

Narodil se ve Spišské Sobotě. Vystudoval Vysokou školu dopravy a spojů v Žilině, ale nikdy se tomuto oboru nevěnoval. Jako záchranáře Horské služby ho sice zaregistrovali už v roce 1996, ale aby se mohl této profesi věnovat naplno, absolvoval v letech 1998–2000 Střední zdravotní školu v Banské Bystrici.

Před pěti lety se stal ředitelem Horské záchranné služby Vysoké Tatry. Odborné zkušenosti získával i v zahraničí – v Anglii, Polsku, Itálii a naposledy v Kyrgyzstánu. Ve volném čase se věnuje horolezectví, skialpinismu, lyžování, plavání, kanoistice a fotografování.

Pravidla hor podle Jozefa Janigy


Cíl – Měli byste mít jasnou představu předem a měl by odpovídat vašim schopnostem, počasí a ročnímu období.
Čas – Správný turista má vždycky časovou rezervu.
Výstroj – Základ tvoří vždy pevné boty a svrchní oblečení odolné proti dešti, sněhu a větru, rukavice a čepice nebo přilba. Počasí se přizpůsobují až spodní vrstvy oblečení. Důležité je i náhradní oblečení.
Výzbroj – Trekové hole, v zimě cepín a mačky. V lavinovém terénu vám život zachrání lavinový hledací přístroj, lopatka a sonda.
Bezpečnost – Lekárnička se základním vybavením a nabitý mobilní telefon s nouzovými čísly (112, HZS 18300). Před odchodem nahlaste cíl a předpokládaný termín návratu horské službě nebo nějakým známým.

Pro časopis Výběr Táňa Veselá