Moje kapsa: Banánů jen pomálu

02. 1. 2008
Největší luxus je, kromě zdraví a toho, že se máme, čas. K tomu jsme se za ta léta konečně propracovali. Takže si dáváme pozor, abychom ho měli dost pro sebe, jeden na druhého a abychom ho patřičně užili. Protože ten se za peníze koupit nedá.
Na banány si taky dáváme pozor. Moc po nich totiž tloustneme. „Dobrého pomálu,“ připomíná neustále moje babička. Má pravdu. A tak to kromě jídla aplikujeme i na peníze.

Banánů jen pomálu

„Až budu mít jednou hodně peněz, sním kilo banánů na posezení!” slibovala jsem si, když mi bylo deset.

Týdenní kapesné pět korun československých rovnalo se pěti růžovým žvýkačkám Pedro. Na gymplu už to bylo pár stovek, ale ty šly na obědy a tramvajenku. V patnácti přišly výdělky. Na první výplatu jsem byla obzvláště pyšná. Dělala celých 238 Kčs za tři týdny lakýrnických prací. Natřela jsem plot u nákupního střediska. Na vysoké mi už kapesné nestačilo, a tak mě zachránilo prospěchové stipendium v kombinaci s mytím oken, úklidem pražských domů či nočními brigádami ve výpočetním středisku. A jelikož život studenta byl už tenkrát náročný, občas nezbývalo ani na polévku za 2,60 Kčs v hospodě u Bulhara.

Po škole přišla revoluce a všechno bylo jinak.


Když se člověk podívá kolem sebe dnes a poměří stav své kapsy cenou kila banánů, musí notně dojít k závěru, že jsme všichni, až na výjimky, neskutečně bohatí. Tedy měřeno penězi.

Jenže každý chlup má svůj rub, jak praví Voskovec a Werich. A všechno má svoji cenu. I peníze. Je umění je vydělat. A je možná ještě větší umění s nimi umět žít. „Noblesse oblige,“ říká moje babička. A také říká, že „blaze tomu, kdo nic nemá, nestará se, kam co schová“.

Abych to tedy vzala čistě prakticky, už dlouho má naše rodina stejný měsíční rozpočet. Ten se respektuje, pokud samozřejmě nejsou nestandardní výdaje. Zbytek jde na úspory. Doma topíme na 21 °C. Já občas mrznu, ale manžel je poměrně nekompromisní a na mé hlasité stížnosti jen opakuje, ať si vezmu svetr. Auto máme jedno, pět let staré. Na mé občasné poznámky o tom, zda by nebylo rozumné koupit čtyřkolku, když jezdíme často v zimě do hor, manžel zakoupil sněhové řetězy a tím to skončilo. Dělá mu dobře, že nám auto jezdí za šest litrů, a jelikož nejsme žádní závodníci, dopraví nás předepsanou rychlostí z bodu A do bodu B, což nám prý zcela stačí. Občas prskám, ale principiálně mu dávám za pravdu. Úložný prostor doma máme poměrně omezený. Zpočátku jsem měla potřebu to řešit, nakonec jsme však vyhlásili pravidlo, že pokud nám nestačí místo, které máme, znamená to, že máme zbytečně moc věcí a měli bychom se nad sebou vážně zamyslet.

Přestože jsme s mužem oba z počítačové branže,


náš pětiletý syn počítač nemá. Hračky mu prakticky nekupujeme. Rodina má zákaz dávat víc než jeden dárek k svátkům, narozeninám či k Vánocům. I tak má spoustu lega, knížek, autíček a bajoniklů. O penězích už ale ví své. Rozumí tomu, že jich není neomezeně. Že se kupují jen a pouze věci, které opravdu potřebujeme, a pouze výjimečně ty, co chceme – pokud na to tedy máme. Že táta s mámou chodí do práce, protože pracovat je normální a „bez práce nejsou koláče“. A že peníze nepadají z bankomatů, ale musí se vydělat. Ideálně opět prací. Na stole má prasátko, do něhož šetří. Když jde do tuhého, platí se pokuty. „Těžko na cvičišti, lehko na bojišti,“ to mu doma říkáme. Až si ten můj kluk přečte jednou geniálního Saturnina, pochopí, kde se jeho maminka všemi těmi příslovími inspirovala. Nenechte se ovšem mýlit. Jsme zcela normální smrtelníci, a tak samozřejmě hřešíme. Máme oba rádi dobré jídlo, takže si často dáme něco opravdu dobrého do nosu. Máme rádi hezké věci a občas si tedy uděláme radost něčím na sebe či domů. V takových případech se většinou řídíme heslem „když už, tak už“ a sázíme na prvotřídní kvalitu.
 

Největší luxus je,


kromě zdraví a toho, že se máme, čas. K tomu jsme se za ta léta konečně propracovali. Takže si dáváme pozor, abychom ho měli dost pro sebe, jeden na druhého a abychom ho patřičně užili. Protože ten se za peníze koupit nedá. Na banány si taky dáváme pozor. Moc po nich totiž tloustneme. „Dobrého pomálu,“ připomíná neustále moje babička. Má pravdu. A tak to kromě jídla aplikujeme i na peníze.

Můj děda by k tomu dodal, že všechno chytré už bylo vyřčeno či napsáno, teď už jen zbývá, abychom podle toho my, lidé, začali žít. Takže už mlčím.