Moje kapsa: Embéčka a Donna Karan

24. 6. 2008
Pamatuji si na první zamilovanou dovolenou. Když jsme po týdnu v horském hotýlku platili, upřímně a nahlas jsem poznamenala, že se mi to zdá moc levné na to, jaké to tam mají krásné...

 

„Jakmile zvedneš sluchátko, už to stojí korunu,“

pravil můj dědeček nad šedavým ciferníkovým telefonem z 60. let a vzal mi z ručiček sluchátko, do něhož jsem předtím zpívala. Bylo mi asi pět a tohle je můj finanční prazážitek. V podstatě donedávna jsem si myslela, že jakmile zvednu sluchátko – ať už se někam dovolám, nebo ne – platím. To, že to už drahně let není koruna, jsem brala samosebou. Z tohoto bludu mě vyvedly první složenky za vlastní telefon a mobilní operátoři. Těm druhým, mám dojem, platím už jen za to, že jsem. Nicméně to je pro mě charakteristické. Co se peněz týče, nechávám se poučovat, a pak se divím.

Pamatuji si na první zamilovanou dovolenou

Když jsme po týdnu v horském hotýlku platili, upřímně a nahlas jsem poznamenala, že se mi to zdá moc levné na to, jaké to tam mají krásné. Můj tehdy budoucí, později minulý manžel mi až domů vysvětloval, že to byla nepředstavitelně netržní věta, která v oblasti zakládání rodinných financí nemá obdoby. Naznačil, že takhle bychom daleko nedošli. Jeli jsme tenkrát domů skoro devět hodin. Teprve když jsme se rozvedli, vydělal první milion a koupil si první mercedes.

Já v té samé době pronajímala náš dříve společný dům, abych měla na hypotéku. Ale cítila jsem se skvěle.

Můj druhý manžel si mě přesto vzal. Takovou, jaká jsem byla, finančně nepoučená a nepoužitelná. Navíc zatížená tou hypotékou, leasingem na osobní vůz a stále se opakujícím snem o maserati bez střechy a vilce u Středozemního moře. Takže mi záhy přivodil jiné starosti: Matildu a Matouše. Spolupracovala jsem na nich nadšeně, ráda přiznávám. Našim dětem říkáme láskyplně Embéčka a jsou nakonec asi lepší než maserati. Rozhodně taky nemají střechu.

Právě teď, po pěti letech kojné pauzy, se znovu vracím do práce

Začala jsem vydělávat a utrácet. Přesněji řečeno, podepsala jsem smlouvy na práci a začala znovu snít. Když jsem po příchodu od právníka zadala do prohlížeče www.maserati.com, ozval se manžel: „Utrácíš peníze, které ještě ani nemáš, rád bych ti připomněl,“ naznal a vědoucně se usmál, protože moudře vytušil, že takové peníze navíc, ať už jsem podepsala cokoli, mít nebudu. Bral to jako předznamenání další společné etapy.

Upřímně řečeno, tu dávnou supernevýhodnou hypotéku za mě nakonec doplatil a v hotovosti mi doposud svěřuje jen minimální obnosy. Skutečnost, že začínám vydělávat po tolika letech, kdy jsem se na něj s láskou a důvěrou finančně zavěsila, chápe jako změnu. Asi ne jednoznačně k lepšímu, protože se domnívá, že bez kontroly může vést ke ztroskotání.

Já si to ovšem užívám a s nadějí se dívám do následujícího daňového období, kdy speciálně pro mě na míru vymysleli opatření, kdy si platím měsíční zálohu na daně. Bez ní bych se nejpozději 31. března zhroutila. Taky jsem přitlačila na sociální i zdravotní pojištění a koupila si svoje první stříbrné lodičky a stříbrnou kabelku. Ne ze stříbra, jen stříbrnou. Ale ještě uvidíme, vždyť teprve začínám.

Můj vztah k penězům, když to shrnu, začíná tedy u vztahu k mojí práci, kterou miluji, a končí u vztahu s Donnou Karan, kterou miluji taktéž. Ráda dobře jím a piji skvělá vína, výjimečně ráda nakupuji v podstatě všechno a nejraději dělám radost lidem okolo. K tomu všemu je potřeba tu a tam peněz, tu a tam Donny Karan.

K mému odrazu v zrcadle peněženky už dodám pouze jedno

Když jsem se po telefonu zavázala šéfredaktorce Renatě Červenkové, že napíšu tuhle stať, zapomněla jsem se zeptat, kolik činí můj honorář. Ne že by mě to nezajímalo, ale prostě mě to nenapadlo – byla jsem ráda, že mě chcete číst. A teď, když už jste dočetli až sem, je mi, chápejte, trapné vyptávat se na peníze. Navíc je pár hodin po uzávěrce, takže se moc omlouvám. Pokud z prodlení vyplynulo penále, samozřejmě uhradím. Takový je můj vztah k penězům.

 Pro časopis Výběr Pavlína Wolfová