Moje kapsa: O přepychu

22. 4. 2008
Kdysi jsem považoval za důkaz finančního blahobytu auto a dost peněz na benzin. Mýlil jsem se.

První auto jsem si pořídil v sedmadvaceti letech

Byla to Škoda MB 1100, stará patnáct let – stála mě dva tisíce korun. Přestože mě bavilo řídit, moc jsem toho nenajezdil. Z mého platu vědeckého pracovníka v Akademii věd (1600 Kčs hrubého) už na benzin nezbývalo, a tak jsem si mohl dovolit naložit rodinu do našeho vozu a odjet k babičce na Vysočinu tak jednou za měsíc.

Většinou jsme k ní ale cestovali vlakem a pak šli několik kilometrů pěšky s miminem v tašce. To, co se dalo autem ujet za hodinu, jsme posázavským Pacifikem drkotali čtyři hodiny. Jezdit autem do práce byl nemyslitelný přepych, který si mohl dovolit jenom málokdo.

I díky tomu byla Praha tenkrát docela dobře průjezdná. Záviděl jsem šťastlivcům, kteří na to měli, a ve skrytu duše jsem si přál, abych jednou byl také tak bohatý, že bych si mohl dovolit jezdit do práce autem. Ta krása, ta svoboda pohybu!

Jak jsem byl tenkrát naivní!


Za několik let poté se Praha stala bezkonkurenčně nejucpanějším městem Evropy a jízda autem z jednoho konce na druhý byla traumatizujícím zážitkem. Finanční situace mi už sice dovolovala jezdit autem kdykoli a kamkoli, jenomže místo radosti to bylo spíš utrpení.

Navštívil jsem mnoho světových metropolí a uvědomil si, jak je na tom Praha dobře s hromadnou dopravou. Rád jsem ji tedy začal využívat znovu a s požitkem se díval na stojící řadu aut na nábřeží, kolem kterých jsem se řítil jako král v tramvaji číslo sedmnáct.

Litoval jsem lidi kolem, jako třeba mou kamarádku. Bydlela na Pankráci, pracovala na Václaváku a její společenské postavení jí nedovolovalo jezdit metrem.

Zatímco já jsem tuto trasu urazil za pár minut a ještě jsem si stihl přečíst noviny, ona musela dennodenně absolvovat ponižující pohopsávání po Nuselském mostě. Fakt, že jsem nemusel do práce jezdit autem, jsem zkrátka začal vidět jako výhodu.

Z auta v Praze se totiž stalo vězení a svobodou bylo jezdit „sockou“. Přestože náš firemní autopark začal čítat už pěknou flotilku aut, od malých městských vozítek až po off-roady, já jsem si užíval luxusu nemuset každý den do některého z nich usedat.

Dalším pokrokem bylo přesedlání na kolo. Vybavení sídla naší firmy sprchami a věšáky na kola mě v pomyslném žebříčku luxusu posunulo opět o kousek výš. Vždyť nejvyšší možný luxus je přece svoboda! No a symbolem té mé se stalo kolo.

Obchodní partneři si kupodivu snadno zvykli na můj exces, když jsem si u jejich recepčních odkládal kolo a z batůžku tahal notebook s přípravou k jednání. Případy, kdy slečna sekretářka volala panu řediteli, že „ho tady shání nějakej mesenžr a chce mluvit přímo s ním“, byly řídké a o to úsměvnější.

Loňský obrat Adventury už atakuje hranici 200 milionů korun. Prosperitě firmy by měl tedy odpovídat i základní symbol – služební vozidlo. Pořídil jsem si krásné nové červené celoodpružené kolo s kapalinovými kotoučovými brzdami a dalšími vymoženostmi kosmických technologií. To je teď, pane, svezení!

Nedávno jsem v nějaké anketě odpovídal na otázku, zda si jakožto společník prosperující firmy dopřávám nějaký přepych. Dost jsem nad tím přemýšlel, než mi to došlo: přepychem je pro mě to, že nemusím jezdit autem. Že si můžu dovolit jezdit do práce na kole.

Pro časopis Výběr Jaroslav Lhota