Můj vesmír: Knoflíky

29. 5. 2008
Všimněte si někdy, kolik různých ovladačů vám svět nabízí. Máte pocit, že ho tak můžete snáze ovládat?


Netrvám na tom, že světu musím rozumět do posledního detailu

Když jsem si však kdysi zapaloval cigaretu, měl jsem dobrý pocit, že krabičce se sirkami docela rozumím. O něco později, když přišly zapalovače, co někdy hořely a někdy ne, měl jsem dobrý pocit také, protože benzin mi byl jasný a kamínek jsem dokonce uměl vyměnit. Teď jsou zapalovače piezzo-elektrické; těm už sice skoro nerozumím, nicméně zůstala alespoň zachována kauzalita mezi cvaknutím a zapálením. To je ale asi tak ta hranice, za kterou začínám ztrácet sebevědomí.

Máme mikrovlnnou troubu. Ta má jeden knoflík s jakýmisi ikonkami jako „Málo“, „Středně“ a „Hodně“. Pak má druhý knoflík s čísly 1, 2 až 6. Člověk by řekl, že oba ty knoflíky cosi zesilují nebo zeslabují. Proč jsou potom ale dva? Sčítají se jejich účinky? Pokud ano, tak jak? Je Málo +6 víc, nebo je to míň než Hodně +1? Netrápí mě, že neznám podstatu mikrovlnného vlnění, trápí mě, že tváří v tvář těm dvěma knoflíkům si každý den připadám jako nesvéprávný blb.

Chci fotografovat a mám tedy fotoaparát. Je na něm knoflík, kterým se vypíná a zapíná optická stabilizace obrazu. Aspoň v návodu je to takhle napsáno. Co je stabilizace obrazu, to si dovedu představit. Není tam už ovšem napsáno, proč bych měl tu stabilizaci vypínat nebo zapínat. Je-li to nějaké vylepšení, proč bych ho měl vypínat? Ale je-li tam vypínač, proč bych ho měl nevypínat?

Návody jsou ovšem zážitkem samy o sobě. Píší je zřejmě lidé, kteří ten přístroj normálně nepoužívají, z angličtiny do češtiny je pak překládají lidé, kteří normálně nepoužívají ani ten přístroj, ani tu angličtinu. Někdy dokonce ani tu češtinu. Nejrozkošnější ale je, čemu věnují kolik pozornosti.

Například v návodu k mému mobilu začíná kapitola „Volání“ na straně 102. Nedělámi si legraci, mohu to doložit. Podotýkám, že když Albert Einstein v roce 1905 uveřejnil svoji Speciální teorii relativity, bylo to čtrnáct stran rukopisu. Čtrnácti stranami rukopisu tehdy Einstein převrátil naruby celou newtonovskou fyziku. Já dneska musím přečíst 154 strany, než se dozvím, jak se telefonuje telefonem.

Ale zpátky ke knoflíkům. V menu mého fotoaparátu je jakási mně neznámá funkce a návod, jak se zapne. Není to jednoduché, ale s trochou pozornosti nebo s papírkem poznámek to člověk zvládne. Jenže u toho není napsáno, k čemu to je. Zavolal jsem tedy syna. Je to vystudovaný fotograf a živí se fotografováním. „Nevím, jestli tohle mám používat nebo ne,“ říkám mu. „Ukaž,“ natáhl se pro aparát a chvíli si s ním hrál. Pak cvaknul. Pak si zase chvíli hrál a zase cvaknul. Pak chvíli koukal na displej. „Nepoužívej to,“ řekl po chvíli odborně. „Proč?“ ptám se. „Je to skoro stejný, ať to zapneš, nebo nezapneš,“ odpověděl.

„A co to vlastně je?“ ptám se s pocitem méněcennosti. „Ježiš nevim,“ odpověděl unaveně, „ty máš starosti…, prostě ten knoflík neřeš.“ Svět neřešení knoflíků mě ovšem frustruje.

Mám televizi s dálkovým ovladačem

Kolik je jich na televizi, to nevím, protože jsou pod jakousi krytkou, kterou neumím odklopit, nicméně na ovladači je třiačtyřicet knoflíků. Odečtu-li těch devět, co jsou na přepínání kanálů, čemuž rozumím, zbývá jich čtyřiatřicet. Který šílenec si může myslet, že k vypnutí a zapnutí zpráv potřebuju čtyřiatřicet knoflíků? Mám tedy třiatřicet knoflíků, které musím dennodenně neřešit. Na jednom ovladači. Ty ovladače ale pod televizí leží čtyři! Ještě k videu, setoboxu a cédéčku… Tedy zhruba 136 knoflíků.

Tolik knoflíků neřeší ani řešení zkusmo. Protože nikdy nevím, který ovladač je k čemu a který knoflík na co, měl bych při každém pokusu pravděpodobnost, že se trefím, 1 : 136. U voleb, kdy jsou potřeba knoflíky dva, a naše děti tvrdí, že někdy to třeba je, bylo by to 1362, tedy zhruba 1 : 18 000. To odpovídá asi tak druhé ceně ve sportce. Každou chybnou volbu bych však musel zase nějak napravit, obvykle úplně jiným knoflíkem.

Děti přesto říkají, že ta televize je předpotopní a že si máme koupit plazmu. Nevím, jestli jsem si to slovo dobře zapamatoval, ale bude to zřejmě něco tak úžasného, že už to budu umět ovládat nejspíš jenom zastrkováním a vytahováním šňůry ze zásuvky. A zásuvce naštěstí ještě docela rozumím. Ovšem s výjimkou nuláku, ten mi úplně jasný taky nikdy nebyl.

Pro časopis Výběr Michael Třeštík