Může být milionář komický?

29. 5. 2008
V situaci, které bych se dnes rád věnoval, se chudák ocitá jen zřídkakdy.

 

Není ani divu;

hrát si na sommeliéra v nádražním bistru nad dvojkou krabicového vavřince, v němž právě bojují o život čtyři octové mušky, váš společenský statut nezlepší a ještě z vás budou mít ostatní srandu.

Můžete si to klidně zkusit nanečisto sám pro sebe před zrcadlem. Představte si, že luštíte sudoku, to vám udělá krásně zadumaný výraz, a pak pomalu proneste: „Úchvatná vůně drobných horských plodů, dochuť teplá, glycerolová.“

Docela prdel, ne?

Věřte mi, že pohled na výrobce plastových konektorů, který s lascivně přimhouřenýma očima trousí podobná moudra nad sklenkou drahého španělského vína, není o nic menší prča.

Doba je ale krutá…

a pokud jezdíte vozem Audi Q7 SUV, voníte se parfémem Mania od Armaniho a necháváte copatým služtičkám v restauracích trojmístné spropitné, pak se nemůžete vyhnout ani společenské povinnosti pohovořit občas zasvěceně o víně.

Nejsou tak dávno časy, kdy si slušně situovaný Pražák vystačil s dělením vín na bílá a červená a tou nejhorší kulišárnou, jakou mu mohli provést, bylo, že se z červeného tramínu zrádně vyklubalo tak trochu bílé víno.

Dnes jsou ovšem restaurace i jihomoravské sklípky plné skvěle ohozených expertů, kteří s odhodláním hodným lepších činů zarážejí své frňáky hluboko do skleniček, sají vůně, až jim drnčí nosní přepážky, pak „krásná“ či „pěkná“ vína dlouhé minuty válejí na patře, než polknou a pronesou rozvážným hlubokým hlasem: „Nekonfliktní kyselinkáááá, dochuť malečko limetkováá.“

Šest zbývajících tukanů ihned po takovém náporu vínoznalectví zaboří zobáky zpět do sklenic, a když se po chvíli zase vynoří, mají na tváři přilepený výraz objevitele nových kontinentů: ano, přesně tak, kyselinkááá je naprosto nekonfliktní!

To, že tu někdo právě vypadá jako naprostý debílek, je nedůležité. V případě degustace jde totiž o velkou hru, v níž je bezpodmínečně nutné, aby jeden druhého podržel. Zvlášť, když je pravděpodobné, že si Pražáci pár beden té „nekonfliktní kyselinky“ odvezou s sebou do Dejvic.

A co Moraváci? Chce snad autor říci, že jejich výroky o víně jsou bezchybné a že při nich nikdy nevypadají komicky? Samozřejmě, že… vypadají. Jenže, dělat si legraci z Pražáků je mnohem zábavnější, zvláště, když jste z Moravy a řeč je o víně.

Nejlepší každopádně bude, když se podobnému mudrování vyhnete úplně, ať pocházíte ze zemí českých (kde lehčí, záhřevné půdy a vápencové podloží poskytují ideální podmínky pro pěstování modrých odrůd a svatovavřineckému dodávají charakteristickou strukturu tříslovin), či z Moravy, kde je víno doma.

Já sice také jezdím pěkným autíčkem a mám oblek od Huga Bosse, ale několik zážitků výše popsaného druhu mě z učených řečí o víně vyléčilo.

Navíc, to jediné, co kdykoli spolehlivě uchlácholí mé zarmoucené srdce, není víno, ale whisky. A tak, když upíjím po malých doušcích svou milovanou Cragganmore, kterou nechávají v palírně zrát v soudcích po bourbonu, aby tak umožnili nápoji rozehrát v chuťových buňkách ostřejší tóny, musím se jen smát prosťáčkům, co na mě vyrukují s klasickou otázkou: „Co to píješ, kemo? Skotskóó?“

Mávnu jen rukou a ponořím jazyk zpět do lahodného moku, který díky jemnému náznaku kouřovitosti pluje v plné kráse až k samotnému závěru.

Martin Reiner, z knihy Plachý milionář přichází