Naučit se spolu žít

22. 4. 2008
Rozmanitost je základ života, jednolitost vytváří poušť. Má-li společnost kvést, potřebuje menšiny.

Každý, kdo zavítal do Českého Krumlova před rokem 1989,

si asi vzpomene na neudržované historické centrum osídlené převážně Romy a obklopené panelákovými sídlišti pro „bílé“. Dnes je centrum Českého Krumlova na listině památek UNESCO, samý hotel, penzion či restaurace.

Nápadná romská většina kamsi tiše zmizela, přestože celkový poměr mezi romským a neromským obyvatelstvem ve městě zůstal v podstatě nezměněný. Jako dřív tvoří kolem pěti procent: ze 13 000 obyvatel je zhruba 800 romské národnosti. Město ale neproslulo kauzami násilného vystěhovávání, ale jako místo příkladného soužití menšinové romské komunity s většinou. Jak se něco takového mohlo stát?

„Předně je třeba poznamenat, že ne všechno je tak růžové, jak by se snad mohlo zdát,“ pouští se do výkladu starosta města Luboš Jedlička.

„Základní předpoklady k určitému společnému úspěchu nicméně tvoří především dvě věci. Jednak naše město není příliš velké, takže se tu neztratíte v anonymitě, zároveň ale ještě poskytuje určité pracovní příležitosti. A za druhé se u nás Romové přizpůsobili okolí už dřív a sami mezi sebe nepouštějí početné rodiny přistěhovalců s jinými návyky. Samo o sobě to ještě není všelék, ovšem dobré vzájemné vztahy nám umožňují snadněji řešit drobné kolize.

Pokud se vyskytne problém, jako třeba když někdo přestane platit za obecní byt, probereme to nejdřív se zástupci Romů, kteří u svých lidí požívají patřičnou autoritu, a oni to pak většinou dokážou vyřešit sami mezi sebou. A protože tímto způsobem vyřešíme většinu drobných problémů, nevznikají ty velké.

Některé jsou ale systémové, a ty u nás řešit nemůžeme. Pokud se třeba někdo rozhodne živit se tak, že bude mít hodně dětí, těžko s tím můžeme něco udělat. V našem kraji si nepříliš kvalifikovaný manželský pár prací vydělá maximálně tak kolem patnácti tisíc čistého měsíčně. Pokud má ovšem pět dětí, dostane měsíc co měsíc jedenadvacet čistého od státu na dávkách.“

Mezi zmíněné muže s autoritou patří Deziderius Dunka. Hned v roce 1990 začal na svůj živnostenský list podnikat a ve firmě, která se zabývala čištěním komunikací, vytvořil desítky pracovních příležitostí. Hodně mu přitom pomohla počáteční dohoda s radnicí, která dodala zakázku na čištění města. Od té doby vše funguje ke vzájemné spokojenosti. Město je čisté a pan Dunka poskytuje práci Romům. Firma se mezitím rozrostla a dnes nabízí také pomocné stavební práce a třídění odpadu.

„Nebylo a není to vždy snadné,“ nechce se pan Dunka příliš pitvat v podrobnostech. „Důležité ale pro nás je, že s námi radnice jedná. Kdykoli vyvstane problém, domluvíme se. Radní naslouchají, a pokud to jde, pomohou.“

Pan Dunka bohužel loni vážně onemocněl, a tak řízení firmy předal dceři. Syn, ještě donedávna městský strážník, dal kvůli jeho nemoci v práci výpověď, aby mohl doma víc pomáhat.

Dostane-li Rom zaměstnání u městské policie, leccos to vypovídá o celkové atmosféře města. V Českém Krumlově se Rom dostane i do městského zastupitelstva. Osm let zde zasedal Milan Kotlár, volený za ODS. V posledních volbách už nekandidoval, protože se chce plně věnovat své rodinné hospodě, proslulé Cikánské jizbě v Dlouhé ulici, spojené s nevelkým penzionem. Svůj dům v historickém centru města získal v privatizaci na počátku 90. let. Je jedním z mála Romů, kteří něco takového v té době dokázali.

„Vděčím za to asi své tvrdohlavosti,“ usmívá se. „Radnice se rozhodla privatizovat celé historické jádro města, kde tehdy bydlela většina Romů. Všichni nájemníci měli předkupní právo a je třeba městu přiznat, že se k nám chovalo férově. Problém byly ale peníze.

Bylo mi jasné, že to je příležitost, která se nebude opakovat. Jenomže když jsem přišel do banky, že potřebuju půjčku na koupi domu, nikde se se mnou, Romem, nebavili. Trvalo mi rok, než jsem si je doslova vyvzdoroval. Kdyby mi radní tenkrát nepočkali, neměl bych nic.“

Což by byla věčná škoda, protože Cikánská jizba stojí za návštěvu.

Český Krumlov je v mnoha aspektech zvláštní město. Najdete zde nejvyšší koncentraci smíšených manželství, sídliště Mír s velikou romskou komunitou se v ničem neliší od jiných sídlišť v malých městech. A přestože si Milan Kotlár občas od návštěvníků města před svou Cikánskou jizbou vyslechne kdejaké nechutné komentáře, místní se zdají být v pohodě.

„Jaký máte vztah k Romům?“ zeptal jsem se slečny, která mě obsluhovala v restauraci U Švejka. „Co je to za blbou otázku?“ podivila se.

Nezaměstnanost Romů v ČR


Nezaměstnanost Romů úřady práce oficiálně nesledují, protože by to bylo diskriminační. Odborníci se shodují na tom, že je vysoká. Řada Romů totiž má jen základní vzdělání, a tito lidé nacházejí práci hůř než absolventi různých škol. Podle odhadů nevládních organizací je u nás 280 000–300 000 Romů, z nichž 60 procent žije v takzvaných sociálně odloučených komunitách (jinak řečeno ghettech), kde nezaměstnanost dosahuje 85 až 90 procent.

Pro časopis Výběr Jiří Zbořil