Netvor, nebo oběť?

02. 1. 2008
Strašlivá obvinění proti čachtické paní nemusí být pravdivá.

Netvor, nebo oběť?


Byl sychravý zimní večer 29. prosince roku 1610. Hraběnka Ažběta Báthoryová, majitelka čachtického panství, právě večeřela, když do místnosti nečekaně vtrhla skupina mužů. Odvlekli ji a zazdili v malé místnosti. Ve zdi ponechali otvor jen tak malý, aby se jím protáhl džbán s vodou a miska s jídlem. Příkaz jim k tomu dal palatin Jiří Thurzo, tehdejší zástupce krále a správce Uher. Ažběta Báthoryová byla odsouzena k pomalé smrti bez jakéhokoli soudního procesu. Ruiny čachtického hradu v údolí Váhu se k nebi tyčí dodnes. Padesátiletá hraběnka tu zazděná v těsné cele žila téměř čtyři roky. Malým otvorem mohla zahlédnout stráže, mohla skrze něj promlouvat s knězem, proudil jím k ní vzduch a trochu světla. 21. srpna roku 1614 tu vydechla naposledy.

Pro tak neslýchaně kruté zacházení musel existovat pádný důvod. Alžběta Báthoryová nebyla totiž jen tak někdo, ale vdova po vlivném a bohatém hraběti Ferenci Nádasdym, oslavovaném po celých Uhrách jako vítěz nad Turky. Byla to matka jeho dětí. A v neposlední řadě i neteř polského krále a prince Transylvánie Štěpána Báthoryho a také teta prince Gábora.

Zaměřme se na fakta


Neomluvitelná zhýralost Zjara roku 1610, pár měsíců před tím, než Alžbětu Báthoryovou zadrželi a zazdili, vydal palatin Jiří Thurzo příkaz začít prošetřovat hraběnčino údajně nepřístojné chování. V zatykači, který na ni poté vydal, se kromě jiného píše: „Alžběta Báthoryová pod vlivem neznámých sil a bez respektu před Bohem či lidmi nemilosrdně a různými způsoby připravila o život spoustu mladých žen a panen i dalších osob ženského pohlaví, které žily na jejím panství. Kvůli tomuto neospravedlnitelnému zhýralství a těžkým hříchům jsme nuceni na ni uvalit vazbu.“

V první fázi vyšetřování vyslechli 34 svědků, většinou nevolníků z Čachtic a okolí. Ti uvedli, že hrůzostrašné historky o hraběnce Báthoryové jsou pravdivé. Dalších dvacet svědků pak v její neprospěch mluvilo během vyšetřování u soudního dvora v maďarském Sarvaru. Když se hraběnce doneslo, co se kolem ní spřádá, označila svědecké výpovědi za „nesmyslná obvinění“. Na její stranu se postavila jedna ze šlechtičen, která tvrdila, že bez ohledu na to, co tvrdí svědci, její dcera, Zuzana Ungvariová, zemřela na následky nemoci, a nikoli proto, že by ji Ažběta Báthoryová mučila. Jenže co je jeden hlas proti padesáti… Hraběnku uvěznili a její čtyři osobní sloužící, které obžaloba označila za spoluviníky, dopravili do Bytče a podrobili mučení.

Dora a spol.


Z toho, co o té době víme, není těžké si představit, jakými útrapami museli údajní komplicové hraběnky – Jan Ficko, Ilona Jó, Dora Sentešová a Kateřina Benecká – na mučidlech projít. Katovi pohůnci je svlékli donaha, svázali jim ruce za zády a pak je za ně pomocí kladky vytahovali ke stropu. Jakmile se vyslýchaní přestali dotýkat podlahy, projela vyvrácenými rameny krutá bolest. Trýznitelé ji ještě zvyšovali tím, že jim ke kotníkům přivazovali těžké kameny nebo jim nohy drtili španělskou botou.

Mohlo by vás snad napadnout, že trpěli stejně jako všechny oběti kruté čachtické paní. Počkejme ale zatím s definitivním soudem. Jana Ficka obvinili, že zavraždil sedmatřicet dívek. Podle obžaloby některé z nich vylákal na hrad slibem, že tam budou pracovat jako služebné. Místo toho je ale čekalo mučení. Odehrávalo se jak v kuchyni čachtického hradu (tam byl otevřený oheň), tak také na hradě Beckov, dále v jednom z pokojů hradu Sarvar a v hospodářském stavení v Kereszturu. Obžaloba tvrdila, že sama hraběnka dívky švihala, píchala je jehlami a kleštěmi jim trhala maso z těla. Svědkové tvrdili, že občas spolu s Dorou některou z dívek postavily na dvůr a polévaly ji ledovou vodou, dokud nezmrzla.

Když při jednom z výslechů Ilona Jó, označovaná jako nejzlotřilejší hraběnčina společnice, bezmocně visela s rukama spoutanýma za zády, doznala se, že jednou v létě svlékly jednu dívku donaha, pomazaly ji medem a nechaly ji den a noc venku, aby se na ni slétal hmyz. Dora Sentešová zase při mučení líčila, jak jednou během půldruhého týdne zemřelo v Čachticích násilnou smrtí pět dívek. Bouda, kam odhazovali mrtvá těla, už byla plná, a tak jejich těla skončila v sýpce na obilí.

Kateřina Benecká stále opakovala, že na čachtickém hradě byla jen jako pradlena. Vyšetřovatelé měli za to, že o mučení a vraždách věděla. Když se jí ptali, kolik dívek přišlo hraběnčiným přičiněním o život, nakonec – vytažena ke stropu – z posledních zbytků sil prohlásila, že je nepočítala, ale že jich mohlo být tak kolem padesáti.

Rozsudek nad touto čtveřicí vyhlásili 7. ledna roku 1611 během shromáždění, které nechal svolat palatin Thurzo na tržiště v Bytči. Říká se v něm kromě jiného, že jeden ze svědků našel v truhle hraběnky zápisník, v němž si sama Alžběta Báthoryová poznamenávala počet usmrcených dívek – mělo jich být šest set padesát.

Rozsudek Pro Doru Sentešovou a Ilonu Jó neměl tribunál slitování. Trest byl krutý: „…prsty na obou rukách, těch rukách, které se smáčely v křesťanské krvi, mučily a působily taková jatka, budiž vytrhány katovými kleštěmi a poté obě ženy za živa upáleny.“ Jan Ficko byl s přihlédnutím k věku odsouzen k smrti stětím. Pradlenu Kateřinu Beneckou nakonec soud osvobodil pro nedostatek důkazů – možná i proto, že někteří její vzdálení příbuzní měli modrou krev.

Špatné jméno Čachtic


Ani čtyři století nestačila na to, aby tajemný příběh čachtické paní zcela zmizel v propadlišti dějin. Pouze pár živáčků se však obtěžovalo zahloubat se do archiválií, zato mnozí jiní si s chutí četli například baladu maďarského romantického básníka Janose Garayho:

Mocná žena
Z hrdého hradu Čachtice
Mívá těžké spaní
Když přichází soumrak
Hluboko v temných slujích
Ve skalách pod hradem
Vidí spoustu lidských těl
Ležících jedno přes druhé


Malíř István Csók v roce 1895 hraběnku Báthoryovou ztvárnil coby démonickou ženu, symbol kruté smyslnosti. A když se o dvacet let později novinář a básník Endre Ady snažil najít vhodný příměr, kterým by vyjádřil své pohrdání vůči tehdejšímu předsedovi maďarské vlády Istvánu Tiszovi, napsal: „Rodí se v něm mužská podoba Alžběty Báthoryové.“ A abychom nevynechali nedávnou historii: v roce 1980 vznikly v Maďarsku hned dvě hry, obě založené na předpokladu, že čachtická paní páchala ukrutnosti.

Fakt je, že sláva, byť poněkud pochybná, se z čachtického hradu šíří do celého světa. Hraběnka Báthoryová se podle Lászla Nagye, maďarského historika, stala námětem padesáti devíti životopisů, jako postava vystupuje v osmi knihách. Byly o ní sepsány tři balady, sedm divadelních her, tři opery a devět románů. Její osud údajně inspiroval Ira Brama Stokera při psaní slavného románu o Drákulovi a Američan William Seabrook v roce 1940 ve své knize o čarodějnictví čachtickou paní označil za největšího upíra všech dob. Bez ohledu na žánr většina děl popisuje hraběnku Báthoryovou jako nesmírně krutou ženu, která po stovkách zabíjela nevinné dívky pouze proto, aby se mohla koupat v jejich krvi.

Omlazující krev


Poprvé se o této hrůzné zálibě hradní paní z Čachtic zmínil maďarský jezuitský dějepisec László Turóczi v knize, která vyšla zhruba sto let po její smrti a rekapitulovala mnohé z hororových scén, jež se o této démonické ženě šířily daleko za hranice Slovenska. V jedné kapitole se podrobně líčí, jak jednou uhodila do tváře nešikovnou pokojskou. Dívce začala téct krev z nosu a jedna kapka přitom dopadla na hřbet hraběnčiny ruky. Ta si ji prý nejdřív znechuceně otřela, ale pak si s úžasem všimla, že v místě, které krev potřísnila, pokožka rázem omládla. V tu chvíli se v hlavě kruté ženy zrodil ďábelský plán – jestli něco takového dokázala jediná kapka krve, jak by musela zkrásnět, kdyby se vykoupala ve vaně plné krve...

Jezuita Turóczi psal latinsky, takže nemohl čekat, že by se ta zvěst rychle rozšířila do světa. K tomu přispěl jiný maďarský kněz a historik Aurél Ignác Fessler: sepsal desetidílné pojednání o historii Uher, a to německy. V pasáži o čachtické paní přitom použil někdejší soudní údaje o počtu zavražděných žen a umně je propletl s legendou, kterou latinsky popsal kolega Turóczi. Vzniklo z toho tvrzení, že kvůli krvavým koupelím hraběnky Báthoryové bylo usmrceno na šest set mladých šlechtičen…

Ďábelská konspirace?


Dnešní historici tahle absurdní tvrzení berou s rezervou, a to nejen proto, že taková koupel není prakticky možná. Krev se totiž během několika minut začne srážet, a hraběnka by se těžko dokázala ponořit do jakési krevní želatiny. Pochybují vůbec o tom, jestli tato žena skutečně spáchala činy, které jí kladl za vinu palatín Thurzó. Zaměřili se na to, do jaké míry se vzhledem ke svému duševnímu stavu vyrovnávala se vším významným, co se odehrávalo v jejím životě. Zásadní obrat v pohledu na její život nastal v roce 1970, kdy László Nagy spolu s dalšími historiky začal v archivech nacházet další a další důkazy, že se Alžběta Báthoryová ve skutečnosti stala obětí ďábelsky zosnovaného spiknutí.

Za vším přitom zřejmě stáli její nejbližší příbuzní, jak tvrdí historik István Hetyéssy ve své studii uveřejněné v roce 1971. Hlavou spiklenců měl být hraběnčin synovec Gábor Báthory, princ transylvánský, který se chystal převzít uherskou korunu.
 
Tři týdny před hraběnčiným uvězněním se Gábor Báthory rozhodl obsadit transylvánské centrum Sibiu na území dnešního Rumunska a jeho teta mu v tom chtěla být po boku. Vydala rozkazy, aby do vozů naložili její cennosti, a chystala se na svízelnou cestu do Transylvánie. Poklady v truhlách pod plachtami vozů se zdály být snadnou kořistí. Někdy v tu dobu vyhledali dva hraběnčini zeťové palatina a přesvědčili ho, že se hraběnka chová v rozporu s křesťanskými mravy, a obvinili ji ze zrady vůči králi, takže je třeba ji zatknout a vyslechnout. Údajná zvěrstva přitom nebyla tím hlavním, vždyť krutí k poddaným tehdy byli mnozí šlechtici. Větší váhu mělo obvinění ze zrady, neboť to se trestalo propadnutím majetku. Na to palatin Thurzo zjevně slyšel.

Jiní historici se zase zaměřili přímo na něho. Zjistili přitom, že vlastně i on mohl mít zálusk na hraběnčin obrovský majetek. Jednou z cest, jak ho získat, mohlo být přirozeně tvrzení, že se Alžběta Báthoryová zpronevěřila mravům a pošpinila dobré jméno šlechtického rodu. Účel světí prostředky a hraběnku stačilo povláčet bahnem za údajné krutosti. O tom, že se s poddanými obecně zacházelo krutě kdekoli jinde, se přitom taktně pomlčelo.

Historička Irma Szádeczká-Kardossová si dala tu práci a prošla většinu záznamů souvisejících s odsouzením čachtické paní. Výsledky bádání vydala před patnácti lety v knize Spravedlnost pro Alžbětu Báthoryovou. Zaměřila se nejen na způsob, jakým palatin nechal vyšetřování vést, ale i na věrohodnost svědků a toho, co říkali. Na to, jak si protiřečili, jak soud připouštěl svědectví z druhé ruky i na věrohodnost výpovědí vynucených mučením. Nemohla si nevšimnout, že se soud vůbec nezabýval také jinými příčinami, které by mohly vysvětlit smrt mnoha žen na čachtickém panství, především nakažlivými nemocemi, tak běžnými při tehdejší úrovni hygieny. Cosi jako zdravotní péče o poddané v oněch časech zcela ležela na bedrech majitelů panství, kteří se samozřejmě snažili, aby poddaný lid příliš nestonal. Hraběnka Báthoryová nebyla výjimkou: na její příkaz se nemocným dostávalo léčby, která ale z dnešního pohledu mohla připomínat mučení. Metody, jako odpírání jídla a vody, potírání těl nemocných medem či sezení ve vápenné vodě, se však tehdy považovaly za běžnou metodu léčby.

„Všechna obvinění vznesená proti Alžbětě Báthoryové, která ji činila zodpovědnou za krutosti a úmrtí, ve skutečnosti vycházela z toho, že léčila své poddané. Samosebou ne každý metody přežil,“ napsala historička ve své knize.

Čachtická paní znovu na plátně Čachtickou paní se nyní rozhodl rehabilitovat také režisér Juraj Jakubisko ve velkofilmu Báthory. Snímek vznikl v česko-maďarsko-britsko-slovenské koprodukci; premiéru, už jednou odsunutou, by měl mít v únoru. V hlavní roli uvidí diváci britskou herečku Annu Frielovou, Karla Rodena jako palatina Thurza a Franka Nera jako krále Matyáše. Je to nejdražší historický film, jaký se kdy ve střední Evropě vyrobil. Natáčelo se na čtyřiceti místech na Slovensku i v Čechách, vzniklo na čtyři tisíce sekvencí...

Pro časopis Výběr István Torda