Poznám, kdo končí

26. 2. 2009
Zdeněk Hartl začínal v luxusním pražském pánském krejčovství Diplomat, dnes má vlastní v Dejvicích. Obleky od něho nosí Václav Havel, jeho voskový dvojník v muzeu Madame Tussaud, rakouská šlechta a také čeští byznysmeni.

Zdeněk Hartl (55)

Narodil se v Praze do rodiny účetní a autojeřábníka. „Tatínek byl velký chlap, hokejista a kupodivu uměl plést a háčkovat,“ vzpomíná. Vyučil se pánským krejčím v Moděvě, posléze vystudoval večerní průmyslovku. Začínal v krejčovském salonu Diplomat na pražské Národní třídě. Začátkem devadesátých let si založil vlastní pánské krejčovství v Dejvicích. Jeho žena řídí dámský krejčovský salon v Jungmannově ulici. Poslouchá rád vážnou hudbu, chodí často do opery. V obchodě mu hraje také U2, Coldplay nebo Green Day.

Kolik by podle vás měl mít správný gentleman obleků?

Šest by mělo stačit. Nějaké tmavé – modrá či antracit, světlé stačí dva.

Slyšela jsem, že jste pro jednoho ze svých zákazníků šil deset stejných obleků. Proč to tak někdo chce?

To klidně i víc, mají to tak rádi. Jistý můj vídeňský zákazník si kupuje třeba osmery stejné boty, protože se mu líbí a bojí se, že je přestanou vyrábět. Jeden advokát mi zavolal, ať mu ušiju tři stejné obleky, jaké už má; ani nepřijel na zkoušku, poslal pro ně šoféra. Jinému jsem udělal tři obleky, a když si je vyzvedával, objednal další tři. Doufal jsem, že dá aspoň chvilku pokoj a konečně se dostanu k ostatní práci, ale za týden tu byl zase. Ušil jsem mu dvanáct obleků za měsíc, to ani nemohl unosit. Mám zákazníka, který nevleze do zkušební kabiny, protože má fobii. Ozkoušel jsem mu oblek jednou a ušil jich celkem šest.

Mívají zákazníci zvláštní požadavky?

Jeden vyžaduje saka šít tak malá, že se v nich skoro nehne. Chce, aby bylo vidět, že je šité na něho a nikdo jiný by ho neoblékl. Diplomati tak dřív chodili běžně – měli sako na ukazování, ne na práci. Holandský velvyslanec mi přinesl k úpravě sako, myslel jsem, že ho bude chtít povolit, ale on ho chtěl o centimetr zabrat. Jeho šofér si mi stěžoval, že ho šéf nutí nosit úzké sako, ve kterém nemůže pomalu ani řídit. Na druhou stranu ovšem třeba filharmonici v obleku „pracují“, a navíc každý nástroj vyžaduje něco jiného. Podle toho, jestli dotyčný hraje na trubku nebo na cello, se rukáv posadí níž nebo výš, udělá se delší a podobně.

Jak se k vám obvykle zákazníci dostanou? Potřebujete ve svém oboru reklamu?

Nikdy jsem žádnou neměl, pro nás je to dost zbytečné. Přes devadesát procent zákazníků přijde na něčí doporučení – šaty na někom viděli a líbily se jim. To je jediná reklama, která opravdu funguje. Když to neušijete podle zákazníkových představ, víckrát už zkrátka nepřijde. Pokud je s naší prací spokojený, přijde znovu a nabalí se na něho další lidé.

Kolik máte zákazníků, kteří se k vám takhle vracejí?

Asi tak tři stovky, vedu si osm sešitů s mírami. (Otvírá jeden z nich.) Tady mám třeba Jacka Stacka, bývalého šéfa České spořitelny. Ve Vídni, kam jezdím za zákazníky každou středu už třicet let, jsem mu naposledy bral míru na smokingové kalhoty, protože ty staré mu prý v New Yorku sežrali moli. Hned tam za mnou přišli dva další pánové z Erste Bank, kde pan Stack dnes pracuje.

Máte dost krejčích?

Patnáct. Pokud vím, je to asi nejvíc ve střední Evropě. Ve vídeňském krejčovství Kníže na luxusní třídě Graben jich je jenom šest. Také tam oblek stojí sedm tisíc eur, já ho dělám za pětadvacet tisíc korun. To víte, ve Vídni je OPEC, nechávají si tam šít Japonci...

Vy ale také přece šijete na vídeňských Příkopech, v obchodě na rohu hotelu Sacher. Proč si držíte ceny o tolik níž než konkurence?

Třeba se k těm cenám dopracuju také... Jenže Kníže je přinejmenším evropsky známý. Nechat si tam ušít oblek lidé berou jako prestižní záležitost. Zákazníci mi radí, abych zdražil, protože mám dost práce a málo času na každého z nich. Každý přitom ale také hned dodá, že jemu mám cenu zachovat. Jeden Lobkowitz – šiju celkem pro sedm Lobkowitzů – u mě nechá sto tisíc a má strašnou radost, když mu dám šest tisíc slevu.

Jak to, že jste už za minulého režimu jezdíval šít do Vídně?

Pracoval jsem tehdy jako střihač na Národní v Praze v krejčovském salonu Diplomat. Chodila tam spousta cizinců a někdy jsme nemohli čekat, až dotyčný za půl roku zase přijede do Československa. Jakmile se smělo jezdit ven, v pátek jsem se sebral a jel za zákazníky do Norimberka, do Bernu, do Curychu, do Mnichova, do Salcburku, nebo kam bylo třeba. Díky tomu mám dnes klientelu venku, setkávám se s ní ale jen ve Vídni.

Kdo si u vás nechává v Rakousku šít?

Chodí tam samá knížata a hrabata. Myslel jsem, že nositelé těch jmen už snad ani nemůžou existovat: hraběnka Nostitzová, Windischgrätz, Laudon, kníže Schönburg, maďarská šlechta.

Jak se vlastně pozná oblek na míru? Podle rozepnutého posledního knoflíčku na rukávu saka?

Je pravda, že v konfekci dírky skrz nebývají. Jenže já na míru šitý oblek poznám z protějšího chodníku, a nejen to, dokonce vím, od kterého je krejčího. Někdy ovšem lidi chtějí mít Gucciho nebo Pradu, ačkoli jim to nesedí. Myslí si, že když za značku dají osmdesát, sto tisíc, jsou z obliga.

Proč by měl mít člověk oblek na míru?

Cítíte se v něm úplně jinak, a kdo to jednou vyzkouší, nechá už konfekci viset ve skříni. Na druhou stranu jsou i tací, kteří mají konfekci rádi. Třeba Michal Horáček (textař a bývalý spolumajitel Fortuny, pozn. red.), který tvrdí, že prý to tak pěkně žádný krejčí neušije. Jeho synovi jsem šil smoking.

Kdo podle vás šije slušnou konfekci?

Armani nebo Brioni. Asi vůbec nejznámější krejčí byl Caraceni v Miláně, šil u něho třeba Onassis. Můj vídeňský zákazník pan Kohn, který tam také chodil, říkával: „Udělejte mi to jako Caraceni.“ Zvažoval jsem, že se za ním někdy do Itálie pojedu podívat, ale dnes už je po smrti.

Chodíte za zákazníky domů?

Teď už vůbec nikdy. Ještě tak v devadesátých letech jsem to občas dělával. Zavolali mi například, že pan ředitel nemá čas a byl by rád, kdybych se zastavil. Čekal jsem stopadesátikilového chlapa, jenomže tam seděl asi třiadvacetiletý normální kluk, objednal si za sto padesát tisíc korun a hned odněkud vytáhl sto tisíc v hotovosti jako zálohu.

Jak dlouho trvá ušití jedněch šatů?

Měsíc, šest týdnů. Stává se, že nestíhám, tak zavolám. Není lehké zorganizovat, aby každý z mých krejčí měl co dělat a aby zákazníci přišli na zkoušku v termínu.

Děláte také rychlovky?

Když má někdo příští úterý svatbu, tak to musím stihnout. Jako nedávno, kdy jsem šil skoro bílý svatební oblek pro automobilového podnikatele Štekla – bral si modelku Faltýnovou. Jednomu dirigentovi jsem zase ušil frak za dva a půl dne. Zatoulal se mu po cestě někde kufr a on musel zahajovat Pražské jaro. Měl krk skoro padesát.

Kam ve vašich šatech lidé chodí?

Asi tak z patnácti procent šiju na svatby, deset procent jsou promoce, zbytek jsou lidi, co oblek potřebují jako pracovní: advokáti, ředitelé a tak.

Jakých módních prohřešků se nejčastěji dopouštějí Češi v oblecích?

Mám velkou averzi na dlouhé rukávy u saka. Manžeta u košile musí vyčuhovat. Vysocí lidé často vyžadují dlouhé rukávy, protože měli celý život problém s krátkými. To chápu, ale děsí mě dlouhé rukávy u menších lidí. Češi se také bojí vzít si něco barevného, aby nevyčnívali.

Co vás přivedlo ke krejčovině? Maminka šila?

Mě vychovávala babička a já nepřičichl k žádné mužské práci. V patnácti jsem měl dlouhé vlasy a chtěl nosit tehdy moderní oblečení. Doma byl šicí stroj, začal jsem přešívat džíny. Dopravní průmyslovka, kam jsem chodil, mě vůbec nebavila, a tak jsem zběhl ke krejčovině.

Bývají muži lepší krejčí než ženy?

To máte podobné jako třeba s kuchaři. Ano, muži bývají lepší, protože doma nevaří a mají víc času, a také ambicí. Jako učeň jsem byl otrávený, když jsme nepracovali. Mistr bral dvanáct set korun a nepřetrhl se, byl pořád na svačině. Za rok udělal učeň v dílně třeba jen jedny kalhoty. Protože jsem to chtěl umět, šil jsem kalhoty a saka pro všechny kluky z fotbalu, s nimiž jsem tehdy hrál.

Sám o sobě tvrdíte, že jste především střihač, nikoli krejčí. Střihy si tedy vytváříte vlastní?

Něco mám svého a k něčemu se dopracuji. Část dělám také od oka. Když chce někdo vědět, kolik centimetrů ke střihu přidávám, neumím mu to vysvětlit. Dotyčný má pak za to, že mu to nechci prozradit. Jsou v tom léta praxe. Byl jsem dlouho přesvědčen, že stříhat od oka není zrovna moc profesionální. Pak jsem si ale v knize Dokonalý gentleman přečetl, že střihač na Savile Row, vůbec nejuznávanější krejčovské ulici v Londýně, to tak dělá také.

Na pultě v obchodě vám leží knihy se střihy z první republiky. Copak se podle toho dá ještě dnes šít?

Jsou lidi, kteří mají tuhle starou módu rádi. V Diplomatu jsme šili i dobové věci pro divadlo – dopoledne jsem stříhal rokoko, odpoledne současnost, pak třicátá léta. Měl jsem jednoho zákazníka, byl to prezidentský poradce přes církevní věci, který si nechával šít módu podle třicátých let. Líbilo se mu, jak chodil jeho dědeček, říkával, že se měl narodit v jiné době. Jednomu rakouskému diplomatovi zase šiju pořád stejnou módu už od roku 1969: úzké kratší kalhoty, které se nesmí lámat na botě.

Co kromě střihání má na starosti mistr v krejčovské dílně?

Já látku ustřihnu, pak v dílně připraví první zkoušku, kterou odzkouším a rozeberu. Tvar sežehlím podle toho, jestli někdo má větší břicho, vystouplý kloub nebo je ohnutý, následně nakreslím na látku, co je třeba, a předám to krejčím. Když něco nepasuje, mistr musí vědět, co si počít. Já pomáhám s rukávy, ty je nejobtížnější správně přišít. Udělám tak čtyřicet obleků za měsíc, pět set za rok.

Kdo šije na vás?

Tady v dílně. Problémy jsou ale se zkoušením. Na Národní jsme byli tři střihači, ozkoušeli jsme si to navzájem. Kalhoty už ani nezkouším, ty si ustřihnu rovnou. Vím, že mám pravý bok větší, takže musím dělat pravou nohavici delší. To je normální, skoro každý člověk potřebuje mít jeden rukáv delší. Některým lidem to ovšem nemůžete říct, byli by dotčeni. Tak mlčím, ušiju to tak a hotovo.

Šijete pro Hrad?

Klausovi nešiju a nevím, kdo to dělá. Každopádně to, co jsem na něm viděl, bylo od Bosse. Šil jsem dřív Havlovi, asi deset obleků, a taky jsem oblík jeho voskovou figurínu do muzea Madame Tussaud v Londýně. Přišel jsem tehdy podle domluvy v devět ráno k němu domů, on tam běhal ještě v pyžamu. Ochranku tvořilo asi deset lidí, ale poslali mě za ním nahoru do patra samotného. Chodil jsem po domě a hledal Havla. Při zkoušení mi pořád něco vyprávěl, takže jsem se třeba dozvěděl, kdy přijede do Prahy na návštěvu John Major nebo Margaret Thatcherová.

Při zkouškách se asi dozvíte ledacos...

Existuje o tom román, jmenuje se Krejčí z Panamy. Dozvím se třeba, kdo končí ve funkci: jakmile si toho někdo nechá ušít moc, je jasné, že mění práci. Jako tehdy jeden ředitel ze Citibank – nechal si ušít čtyři obleky a smoking. Od jeho podřízeného jsem se pak dozvěděl, že odešel do Polska. Nebo třeba když si velvyslanec přijde nechat něco ušít, vím, že nejspíš přijede jeho ministr zahraničí. Jenže z diplomatických sborů sem teď moc nechodí.

Proč?

Kvůli silné koruně. Když byl dolar za čtyřicet korun, měl jsem tu spoustu Američanů, teď šiju všehovšudy pro tři čtyři. Na druhou stranu slabé euro alespoň zlevňuje italské látky.

Fungují ve Spojených státech podobná krejčovství jako v Evropě?

Byl jsem tam jen jednou, v Miami, u jednoho italského krejčího. Měl tehdy v dílně rozešité konfekční věci a na nich stehy. Jenom přešíval koupené šaty.

Kolik je v Praze krejčovství s přívlastkem luxusní, jako máte ve štítu uvedeno vy?

Dnes je tady Richter (otec pražského radního Milana Richtera, pozn. red.), Zach, Hlaváček a já. V dobách první republiky tu byla dvě nóbl krejčovství, Bárta a Kníže, za komunismu přejmenovaná na Diplomat a Adam. Někteří jsme se tam vyučili. Vysoká krejčovina se má dělat ručně, přitom v současnosti třeba u Richtera vložku lepí, což mi připadá trochu jako podvod na zákazníky. To si můžou rovnou koupit konfekci.

Vy nelepíte?

Ne. Podlepená látka je sice hladká, ale když to dáte do čistírny, rozlepí se a vytvoří se tam bubliny. Výhoda šité vložky je, že do ní můžete udělat záševky podle postavy. Celé to lépe sedí.

Co se stalo se salonem Diplomat?

Já a kolega jsme dali začátkem devadesátých let výpověď a oni museli zavřít, chyběli jim střihači.

Vládne mezi krejčovskými salony velká rivalita?

Vůbec, krejčích je tak málo, že snad ani rivalita nemůže být. Každý, kdo to řemeslo dělá na dobré úrovni, má tolik práce, že neví, co s ní.

Vlastníte také jeden dámský krejčovský salon v centru Prahy. Kdo jej vede?

Řídí ho moje žena a na krejčové dohlíží profesorka Bauerová – sedmdesátiletá dáma, která přednáší návrhářům na vysoké škole a kdysi pracovala pro Rosenbauma. Naše krejčové a střihačky pocházejí z kdysi slavných dámských krejčovských salonů Rosenbaum a Podolská, jsou to takové poslední mohykánky.­­­­­

Mladé krejčové jsou zřejmě nedostatkové zboží.

Moje nejmladší dcera se sice vyučila, nezůstala u toho ale ani jeden den. Hned řemeslo opustila. Šla dál studovat. Chtěl jsem, aby mi aspoň poslala některou spolužačku, žádné se sem však nechtělo. Pracují tady se mnou lidé z Diplomatu, nejmladší krejčové je asi pětatřicet.

Je těžší šít pro pány, nebo pro dámy?

Za sebe můžu říct, že pro dámy. Je ale zajímavé, že dámský krejčí pánský oblek neušije, obráceně to však většinou nějak jde. Dámské věci jsou totiž víc umělecké, kreativní, můžete si dovolit prakticky cokoliv. To na druhé straně, v pánské módě, není moc variant – jeden dva či žádný rozparek, dva nebo tři knoflíky na saku. Nepouštím se do šití kravat ani košil, to nechávám jiným.

Pro časopis Reader's Digest Jitka Vlková, Týden