Síla matky

22. 4. 2008
Jaký vliv měly matky úspěšných Čechů na to, že se jejich děti dostaly ve svých profesích až na vrchol?

Olga Girstlová, spolumajitelka brněnské telekomunikační firmy Gity.


V roce 1995 se stala manažerkou roku, o dva roky později obdržela cenu Křišťálové srdce za etiku v podnikání. Jako první Češka získala v Monaku v roce 1999 ocenění Vedoucí podnikatelka světa. Olga Girstlová, matka čtyř dětí, se věnuje také podpoře žen v podnikání.

Maminčin život v padesátých letech ovlivnil politický škraloup. Nemohla studovat, šla z harmonického prostředí do totální nejistoty. Na druhou stranu možná právě toto jí dodalo obrovskou vnitřní sílu, kterou přenášela do rodiny. Její zkušenost se značnou diskriminací hrála ve výchově významnou roli. Věděla, že se nám může v životě cokoli stát. Vychovala nás tedy tak, abychom se o sebe dokázaly postarat i v krizových situacích, a to při udržení určitých mravních hodnot a nepřekročení mravních zásad.

Nikdo není tak malý, aby ti nemohl pomoci, a nikdo není tak velký, aby tvou pomoc nepotřeboval, učila nás. Věděla, že všechno je v životě relativní, protože ona sama to zažila. Své postoje nikdy neměnila – nekolaborovala s režimem, ačkoli to leckdy nebylo jednoduché. Za to si ji dodnes mnoho lidí váží. Tato určitá síla je v naší rodině asi dědičná.

Babička a dědeček přišli v padesátých letech o zavedenou živnost stejně jako mnoho dalších režimem postižených lidí, na které zbyla jen podřadná zaměstnání. Ani nejhorší práce v továrně však babičku nesrazila. Naopak vždycky říkávala: „Když je nejhůř, musíš vypadat nejlíp.“

Na můj profesní úspěch měla maminka absolutní vliv. Měly jsme spolu se sestrou velmi harmonické dětství, ale odmalička nás obě vedla k samostatnosti a schopnosti si jakýkoli problém vyřešit samy. Když jsem třeba vylezla v parku na strom a nevěděla, jak dolů, maminka jen řekla: „Když jsi něco začala, musíš to také umět dokončit.“

Byla ve výchově tolerantní, ovšem důsledná. Stejně silně na mě působily i momenty, kdy mně a kamarádům například přinesla na plovárnu čerstvě napečené palačinky. Ona prostě dokázala vytvořit obrovskou rodinnou pohodu a poklidné zázemí. Doma bylo vždycky příjemně, teplo a útulno.

Máma při mně stála a stojí pořád, kdykoli se na ni mohu spolehnout. Zároveň si však dodnes drží svou nezávislost – není to taková ta babička, která až nepřiměřeně vnucuje svou péči. Respektuje nás jako samostatnou rodinnou jednotku a i ona sama si zachovává svůj styl života, svou identitu, což na ní nesmírně obdivuji. Mnoho žen totiž toto nedokáže.

Máma mi vštípila životní hodnoty, jako je férové jednání, dodržování slibů, zkrátka takovou tu všeobecnou lidskou slušnost. A zároveň také empatii a umění být spolehlivým životním partnerem.

Protože mít profesní úspěch ještě neznamená mít plnohodnotný život. Prázdnota uvnitř je něco, co člověka nahlodá. Umět ale udržet spokojený vztah je velké umění – a to mi máma předala.

Důležitý moment ve výchově spočíval určitě také v tom, že mě maminka odmalinka vedla ke sportu, protože ona sama mívala k pohybu velice blízko. Sport mě naučil vytrvalosti, soutěživosti, týmové spolupráci, odhadnutí protihráče. To mi pak v budoucnu hodně pomohlo.

Naučila jsem se zkoncentrovat v určitém okamžiku, podat maximální výkon v ten správný čas. Velkou výhodou byla kombinace sportů, k nimž mě maminka přivedla, volejbalu a tenisu. Volejbal je týmová hra, kde sehrává důležitou roli motivace týmu, komunikace, spolupráce, výkon celku. V tenise naopak hrajete sami za sebe a musíte se naučit nevzdávat hru hned po prvním zkaženém míčku, snažit se výsledek zvrátit. A z toho vlastně těžím ve svém povolání dodnes.

Petr Fejk už jedenáct let úspěšně vede pražskou zoologickou zahradu,

třebaže absolvoval filozofickou fakultu a poté učil na gymnáziu či působil jako manažer hudebního klubu.

Pro oba mé rodiče byla rodina náplní života. Otec byl především morální autorita, maminka potom vládkyně domova. Chod rodiny zajišťovala perfektně, v tomto směru to byla spíš dominantní žena. Na druhé straně ale sentimentální a úzkostlivá. Tíhla k tomu mě raději nikam nepouštět, abych si neublížil. Příliš mě to netrápilo – vyrůstal jsem totiž na mosteckém sídlišti, které moc inspirace stejně nenabízelo. Takže jako dítě jsem byl na mámu hodně fixovaný.

Její starostlivost jsem jí oplácel mírnou pubertou. Byl jsem slušňák, ovšem zároveň ve mně dřímalo určité bohémství, které se naplno projevilo až na střední škole. Tehdy mě začalo zajímat umění, kultura a hodně mě to táhlo do Prahy. Nebál jsem se roztáhnout křídla a do té Prahy nakonec mámě uletět, protože jsem věděl, že domů se můžu kdykoli vrátit. Máma mi nebránila, ale samozřejmě měla strach. A takhle je to mezi námi vlastně dodnes.

Když třeba služebně odjíždím na delší dobu někam daleko, je to pro ni trauma. No a já přesto, že už mám od rodičů odstup, pořád beru maximální ohledy na to, jak maminka tyhle události prožívá, že se trápí, že třeba tu úzkost někdy až přehání. Uvědomuji si také, jak hrozivě by prožívala moje případné selhání.

Když zoologickou zahradu zasáhly povodně a vyrojila se spousta podivných článků, máma je všechny četla a trpělivě na ně reagovala a prala se za mě, protože byla skálopevně přesvědčena, že jsem žádnou morální chybu, z níž mě ty články obviňovaly, neudělal.

Empatie, kterou k mámě cítím, mě ovšem do jisté míry i omezuje. Chci jí dělat radost, protože vím, že to pro ni hodně znamená, a tak se občas i přizpůsobuji. Ona sice není součástí mého běžného života, zato mého vnitřního, emočního, odpovědnostního...

Proto bych na ni bral ohled například při plánování dlouhodobého pobytu v cizině. Nebo pokud přijedu na návštěvu, porušuji životosprávu, aby za odmítnutím jídla nehledala něco víc než jen odlišný životní styl. Nemůžu se k ní a k jejím citovým potřebám přece jen tak otočit zády jenom proto, že už jsem dospělý a jiný, že mám svou vlastní rodinu a svou profesi. Koneckonců, v té profesi přece tolik preferuji lidskou stránku, slušnost a ohleduplnost i díky ní.

Radka Hanáková, trojnásobná mistryně Evropy a mistryně světa v aerobiku

Všechny tituly získala v kategorii párů, v nichž závodila spolu s Davidem Hufem.

Moje maminka na mě bývala hodně upnutá. Paradoxně právě to mi, kromě toho, že mě rodiče vlastním příkladem odmala vedli ke sportu, pomohlo v kariéře nejvíc. Když jsem se na střední škole vrhla na výrazový a moderní tanec, její úzkostlivost se ještě vystupňovala.

Nebo spíš já ji tehdy začala silněji vnímat. Najednou jsem měla jezdit nejen na tréninky, ale i na vystoupení, soustředění, plesy, a to už byl docela kámen úrazu. Samozřejmě jsem se snažila prosadit si svou, ne vždycky úspěšně. A jeden takový rozpor, kdy jsem nakonec musela maminčině úzkostlivosti ustoupit, nakonec můj život zcela zásadně změnil.

Maminka mě totiž nepustila na vystoupení, kde se naše taneční skupina dala dohromady s Jiřím Kornem. Mně tenhle vlak bohužel ujel, což jsem jí měla za zlé. Ovšem jen chvíli, protože díky tomu jsem se začala usilovněji věnovat aerobiku. Teď, s odstupem času, jsem mamince za tehdejší neústupnost vděčná.

Od chvíle, co se mi narodil Adámek, jsou naše vztahy asi nejlepší. Maminka mi totiž odjakživa dávala najevo, že mého úspěchu si váží, ale že v životě jsou důležitější věci. A já už půl roku vím, co tím myslela.

Pavel Šporcl, houslista,

jehož nahrávky získaly na našem trhu kromě vynikajících kritik také ocenění za nejprodávanější tituly.

Právě maminka může vlastně za to, že dnes hraji na housle. Učila matematiku a hudební výchovu a odmala mi vštěpovala, že bez práce nejsou koláče. Že první na řadě jsou vždycky splněné povinnosti a až potom si můžu jít hrát.

Samozřejmě že existovaly výjimky, ale onen řád, kterému mě naučila, už ve mně zůstal. Stejně jako pocit, že se na pódiu nemusím bát, naopak – že se mám na vystoupení těšit.

Jednou jsem se jí zeptal, co by se stalo, kdybych koncert pokazil. „Vůbec nic,“ ujistila mě. „Sluníčko druhý den i tak vyjde, lidi si akorát řeknou, žes to zkazil.“ Tak proč bych měl tedy přemýšlet o trémě?

Maminka vždy byla mou velkou oporou, ovšem také velkým kritikem. Vždyť se mnou odmalička cvičila na housle, chodila se mnou na hodiny a podporovala mě, jak jen mohla. Ani teď si nenechá ujít mnoho mých koncertů. Snad jí dělám radost... Bez ní bych totiž nikdy nebyl tam, kde jsem.

Kandidát na amerického prezidenta John McCain už několikrát ve své velkolepé kampani, v níž se uchází o post prezidenta Spojených států, předstoupil před voliče se svou pětadevadesátiletou matkou. To aby doložil, že člověk může bystře myslet a jednat i v pokročilém věku. Využil prostě SÍLU MATKY pro politický úspěch.

Pro časopis Výběr Lucie Šilhová