Spánek za volantem

29. 5. 2008
Ospalci jsou horší než opilci. Jsou smrtelně nebezpeční.

 

„Už je to téměř čtyřicet let.

Vracel jsem se v pátek z koncertu mimo Prahu. Tehdy jsem se ještě vozil sám. Byl jsem náruživý řidič. Jezdil jsem rychle, ale nikdy jsem nezpůsobil žádný malér. A najezdil jsem toho hodně, po republice i do Německa, Rakouska,“ vzpomíná dnes devětasedmdesátiletý houslový virtuos Josef Suk.

Už toho měl plné zuby, potřeboval se nadýchat jarního vzduchu. Stavil se proto doma, kde nechal housle, noty a další věci, a pokračoval na chalupu poblíž Neveklova. Bylo hodně po půlnoci. Úzké silničky kolem Benešova vyžadovaly pozornost, jenže hlava mu několikrát klesla.

„Ten kousek přece dojedu, říkal jsem si. Probrala mě obrovská rána. Auto se zprava navinulo na strom stojící pár metrů od silnice. Jako zázrakem se mi nic nestalo. Na chalupu jsem došel pěšky, ani nevím jak, a okamžitě usnul.“ Ráno ho probudili policisté: „Mistře, našli jsme asi dva kilometry odsud na stromě vaše auto, tak jsme se přišli zeptat, jestli jste v pořádku?“

Od té doby nedá Josef Suk dopustit na mercedes – vždyť mu tenkrát zachránil život.

Nevyspalí a unavení řidiči jsou pro sebe i své okolí stejně nebezpeční jako ti, kteří řídí pod vlivem alkoholu. A možná i víc, protože si žádné omezení nepřipouštějí.

„Spánek za volantem na českých silnicích ročně zaviní kolem 900 dopravních nehod. V naprosté většině končí tragicky,“ shrnuje situaci dopravní expert Stanislav Huml. „Je to ale jen hrubý odhad, jelikož kolonku ‚mikrospánek‘ v policejních statistikách nenajdete. Spadá to pod ‚nevěnování se plně řízení vozidla‘. V každém případě lidé, kteří takhle zabili sami sebe nebo je usmrtil jiný řidič, umírají zbytečně,“ dodává bývalý šéf středočeské dopravní policie.

Pro lidský organismus jsou charakteristická dvě období spánku – první mezi půlnocí a šestou hodinou ranní, druhé brzy odpoledne. Většina z nás mylně přisuzuje odpolední ospalost vydatnému obědu, mohou za ni ale naše biologické hodiny.

„Normální spánek je přirozený fyziologický stav organismu, který nastává po jisté době aktivního bdění, během níž dochází k opotřebení určitých schopností lidského těla. Spánek je obnovuje a regeneruje psychický stav. Během této doby buď zcela mizí, nebo se snižuje funkčnost některých smyslů,“ vysvětluje neurolog Martin Pretl z Centra pro poruchy spánku a bdění neurologické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze.

Naopak mikrospánek je krátkodobý, několikavteřinový stav nevědomí, momentální indispozice, kdy člověk přestane na nepatrný okamžik vnímat. Přichází jako blesk z čistého nebe tehdy, když člověk podceňuje nebo potlačuje potřebu odpočinku. Tedy když v období biologického útlumu dělá to, co vyžaduje koncentraci a ostražitost.

Během dlouho trvající monotónní jízdy smyslové orgány vysílají do mozku stále stejné vzruchy, a pak „i jinak dokonalý lidský mozek chybuje. Vyhodnotí tento biorytmus jako klidový stav a je připraven víceméně okamžitě přejít do stadia hlubokého spánku,“ uvádí doktor Pretl.

Se spánkem se nesmlouvá


Studie amerického Úřadu pro silniční a dálniční bezpečnost s názvem Klimbání za volantem a nehody prokázala, že mikrospánek – bezděčné usínání či stav blížící se spánku – sebelepší záměry zůstat vzhůru přebije. „Šoféři se často snaží potlačit ospalost cvičením či potravinovými stimulátory, hlavně kávou,“ píše se ve studii, „obvykle však neúspěšně.“

A proč se auto poté, co řidič upadne do mikrospánku, vzápětí stočí na tu či onu stranu uvozovky? Zatímco v bdělém stavu jsou končetiny v určitém svalovém napětí, při usínání se tonus kosterního svalstva uvolňuje, navíc nesymetricky, a tak jedna ruka na volantu přetlačí druhou. Ani následná koordinovaná reakce většinou kolizi nezabrání. Vůz urazí ve stokilometrové rychlosti za čtyři vteřiny sto metrů…

Přesvědčil se o tom i zpěvák Vlasta Horváth (31), vítěz druhé řady televizní soutěže Česko hledá SuperStar. „Stalo se mi to na cestě ze Zlína do Vranova na dálnici D1. Řídil jsem obě cesty a po celodenním natáčení videoklipu mě přepadla únava,“ popisuje nepříjemný zážitek na serveru iDnes. „Všichni spali, v autě bylo teplo. Usnul jsem. Odneslo to uražené zrcátko a odřený bok auta.

Když jsem se probudil, naštěstí jsem netrhnul volantem, to bychom lítali. Opatrně jsem to vyrovnával snad dva kilometry. Hodily se mi zkušenosti z dob, kdy jsem jezdil firemní dodávkou. Ještěže ve vedlejším pruhu nikdo nejel. Nemít oktávku, ale třeba malý ford mojí ženy, který na silnici tolik nesedí, tak nevím. Bylo mi hrozně, auto jsem měl plné lidí...“

Spánek nelze šidit


Ne náhodou prospíme třetinu života: spánek má totiž obrovský vliv na to, jak žijeme, přemýšlíme a vůbec fungujeme v oněch zbývajících dvou třetinách. Přesto se mnozí z nás domnívají, že pokud spí méně, jsou produktivnější. Opak je ovšem pravdou. Odpovídající délka spánku výrazně podporuje čilost a duševní výkonnost.

Dospělí potřebují 7 až 9 hodin nočního spánku k tomu, aby přes den podali optimální výkon, dospívající pak až 9,5 hodiny. Když vědci z lékařské fakulty Pensylvánské univerzity omezili po dva týdny skupině mužů a žen spánek na čtyři či šest hodin, klesl jejich duševní výkon na hodnotu srovnatelnou s jinou skupinkou, jejíž členové nespali po dva dny vůbec.

Znepokojující je fakt, že ve fázi své nejhorší výkonnosti testovaní tvrdili, že se cítí pouze mírně ospalí.

Komu hrozí riziko?

Únava může sice padnout na každého, leckdo se však vystavuje výrazně většímu riziku dopravní nehody.

Lidé, kteří pracují víc než 60 hodin týdně

 

Riziko se zvyšuje na 40 %. 

Lidé, kteří pracují na směny


Tělo se takovému rytmu nikdy plně nepřizpůsobí, jelikož cyklus spánek-bdělost určuje světlo. Pracovníci nočních směn mají tendenci spát méně než ti, co pracují přes den, a snáz tedy podlehnou spánku v autě cestou domů.

Řidiči do 30 let


Kupříkladu v USA tvoří jen čtvrtinu držitelů řidičských průkazů, na svědomí ale mají téměř dvě třetiny nehod zaviněných mikrospánkem. Pouze pětina dospívajících, tedy nejméně zkušených řidičů, spí optimálně dlouho. V Česku statistiky tohoto typu neexistují, situace bude však nejspíš podobná.

Muži zaviní průměrně tři ze čtyř nehod, v nichž sehrál roli mikrospánek.

Lidé s různými poruchami spánku tvoří až 15 % procent populace.

Těm, kteří se neléčí, hrozí až sedminásobné riziko, že způsobí nehodu.

„Vašek byl můj nejlepší kamarád,“ vypráví Oldřich Klinkovský, majitel malé pražské stavební firmy. „Stalo se to před osmi lety. Byl sice projektant, ale k důchodu si přivydělával jako noční strážný v supermarketu na okraji Prahy. Dělal si kolikrát legraci, že stejně trpí nespavostí, na kterou měl od doktora prášky. Nebyl sice řidič z povolání, ovšem najezdil toho dost, zkušenosti měl.

Jednou po směně se rozhodl, že vyrazí za kamarádem na chalupu do západních Čech. Kolegové ho varovali: Neblázni, už jsi za volantem jednou usnul, odpočiň si! Mávl rukou. Na své chalupě v Posázaví vyzvedl manželku a vyrazil směr Mariánské Lázně. Kousek od nich se to stalo – a já tudy zrovna projížděl. Auta stála v koloně, záchranka, hasiči, policie. Otočil jsem tedy auto a místo nehody objel.

Druhý den jsem potkal známého, který už všechno věděl: Vašek prý usnul za volantem a zabil se. Když řekl kde, krve by se ve mně nedořezal. Usnul a srazil se s náklaďákem, co vyjížděl z vedlejší silnice. On byl mrtvý na místě, manželka strávila přes půl roku v nemocnici. Vážná vnitřní zranění, zlomeniny obou nohou, pohmožděniny hlavy. Z audiny, v které jeli, zbyl šrot. Vašek usnul už několikrát, a vždycky z toho vyvázl. Tentokrát už ne.“

Marné zapírání


Americký Virginia Tech Transportation Institute vypracoval studii o vlivu řidičovy nepozornosti na nehodovost. Výzkumníci nainstalovali na rok kamery a další monitorovací zařízení do sto vozů jezdících po státě Washington. Výsledek je zaskočil: ospalost byla příčinou 24 procent nehod či situací, které havárií hrozily. Mnozí řidiči ani netušili, že si za volantem zdřímli, dokud se to nedozvěděli z hodnocení.

„Nejhorší na tom je, že usínají stále titíž lidé,“ soudí jeden z vedoucích pracovníků institutu Charlie Klauer. „Přitom vědí, že jim hlava klimbá nejčastěji cestou domů z práce. Je to nesmírně nebezpečná praxe, a proto by si všichni měli být vědomi rizika, jakému vystavují sebe i ostatní.“

Zejména na dálnicích policisté běžně potkávají řidiče, kteří prosedí za volantem i patnáct hodin bez pauzy. A nejsou to jen „tiráci“. K české klasice patří rodinné cesty nonstop do Chorvatska. „Jeden z členů osazenstva vozu řídí, ostatní obvykle spí a většinou nejsou připoutaní bezpečnostními pásy,“ shrnuje Stanislav Huml. „Pokud si řidič zdřímne, auto dostane smyk a narazí do svodidel, sjede ze silnice a převrátí se. Ti připoutaní se často zraní jen lehce, ostatní končí většinou mimo vozidlo a záchranáři je nacházejí s těžkými poraněními, nebo v horším případě mrtvé.“

Značné procento dovolenkových šoférů také nedodržuje v létě pitný režim. Neberou totiž vůbec v potaz, že kondici, potažmo únavu, výrazně ovlivňuje také teplé počasí,“ upozorňuje Jana Šípková, tisková mluvčí policejní správy Jihomoravského kraje sídlící v Brně.

Budíček-automat

Jak blížící se výpadek pozornosti včas odhalit a řidiče varovat?

 

Ve Spojených státech vyvinuli varovný systém AutoVue Lane Departure Warning (LDW). Tvoří ho kamera a také palubní počítač napojený na přední sklo, blatník či nad řidičovu hlavu. V momentě, kdy se vůz vychýlí z vozovky, spustí varovný signál. Od roku 2000 se běžně používá u náklaďáků, modernizovaná varianta je určena osobním vozům Infiniti M sedan a FX SUV.

Loňský model Lexus LS 600h L má zase Advanced Pre-Collision system. Ten tvoří dvě malé kamery připevněné na přední části vozu, které sledují okolí, a třetí kamera na sloupku volantu, jež monitoruje řidiče. Pokud se několik vteřin nedívá dopředu a před vozidlem se objeví překážka, systém spustí varovný signál. Jestliže se auto přesto přiblíží k překážce, systém zaktivuje brzdy a zároveň utáhne bezpečnostní pás.

„Abychom mohli vytvořit systém, který spolehlivě a objektivně posoudí řidičův stav, musíme nejdřív dokonale prozkoumat pochody odehrávající se v unaveném těle a mysli,“ vysvětluje Petr Bouchner z katedry řídicí techniky a telematiky Fakulty dopravní ČVUT v Praze. K tomu zdejší laboratoř využívá zařízení, které snímá psychofyziologické signály. Nejvýznamnější jsou mozkové vlny (EEG), tepová frekvence srdce a povrchové napětí kůže. Další data pro analýzu poskytují technické výstupy ze simulované jízdy, například pohyby volantu.

Změnit myšlení


I když mnozí odborníci věří, že klíčem ke změně chování řidičů jsou přísnější zákony, posuzovat míru a zavinění únavy je evidentně poněkud problém. Jednak se po nehodě každý dokonale probere, jednak dosud neexistuje test, který by v průběhu jízdy stanovil míru únavy. I u nás se nicméně setkáme s případy, kdy řidiči, přestože zabili či zranili spolujezdce nebo ostatní účastníky silničního provozu, nejsou obviněni a odsouzeni.

Že by mikrospánek stačil k zastavení trestního stíhání?

„Soudní praxe si s tímto problémem už poradila,“ míní advokát Karel Friml ze Sedlce. „V první řadě je nutné zjistit, zda řidič netrpí onemocněním vyvolávajícím náhlou poruchu vědomí, třeba epilepsií nebo některým zánětlivým, nádorovým, cévním a metabolickým onemocněním, poruchami krevního oběhu, respiračními mdlobami, syndromem nedostatečné bdělosti...

K diagnózam hodným zřetele patří i duševní nemoci. Pokud lékaři nic takového neodhalí, lze říct, že takový člověk si je příznaků blížícího se spánku plně vědom a má tedy možnost včas jízdu přerušit. Jako vysvětlení dopravní nehody tedy mikrospánek pomůže jen sotva. Lékaři mají už dnes dost prostředků k tomu, aby dodatečně zjistili příčiny ztráty vědomí či poruchy bdělosti řidiče. Dokážou také posoudit, zda řidič mohl nebezpečí poznat včas.“

Zákony, zdá se, není třeba kvůli mikrospánku měnit. Ostatně, profesionálům v Česku jasně vymezuje dobu jízdy a odpočinku zvláštní předpis: maximálně 10 hodin jízdy denně a 30 minut odpočinku vždy po 4,5 hodinách jízdy.

„I amatéři by si však měli uvědomit svou odpovědnost k sobě, ke spolucestujícím, ale také k těm, kteří sedí v jiných autech. Auto ve stokilometrové rychlosti, jehož řidič si dal šlofíka, se chová jako vystřelený dělový náboj – a v něm by asi nikdo z nás sedět nechtěl. Kdy toho má řidič dost, musí poznat on sám. Nikdo to za něj neudělá. Ospalý řidič patří zkrátka do postele, ne za volant!“ uzavírá dopravní expert Stanislav Huml.

Nejste jedním z nich?


Osm příznaků, které dokazují, že jste na řízení příliš unavení:

  • neustále zíváte
  • jste neklidní, nesoustředění a podráždění
  • vaše mysl se toulá bůhví kde, hlavou se vám honí všechno možné
  • zavírají se vám oči, zvláště na semaforech máte problém udržet je otevřené
  • nevybavujete si poslední kilometry jízdy
  • řídíte neuspořádaně, neregistrujete dopravní signalizaci, nedodržujete bezpečnou vzdálenost mezi vozidly
  • máte problém udržet hlavu vztyčenou
  • často najíždíte na varovné pásy podél krajnice

Jak zůstat při řízení fit

  • nevydávejte se na dlouhé cesty v době, kdy normálně spíte
  • vyhněte se nejen alkoholu, ale i lékům, které už u vás při řízení vyvolaly ospalost
  • na dlouhou trasu si berte spolujezdce, který se s vámi bude během cesty bavit a udržovat vás tak pokud možno v bdělosti
  • naplánujte si zastávky po 150 kilometrech
  • nespoléhejte se na životabudiče: studie Centra pro výzkum spánku a výkonnosti Státní univerzity ve Washingtonu uvádějí, že mnozí řidiči se snaží zůstat v bdělém stavu tak, že otevřou okno, zesílí rádio, případně zastaví a krátce se protáhnou. Oblíbená bývá káva či jiné nápoje s kofeinem. Účinek je však mnohem nižší, než se traduje!

Opilí, nebo ospalí?


Rozeznat opilého řidiče od ospalého je obtížné. Podle výzkumu americké Nadace pro bezpečnost silničního provozu (AAA Foundation for Traffic Safety) devět z deseti dotázaných policistů uvedlo, že zastavili řidiče, o němž byli přesvědčeni, že je úplně opilý, ale nakonec se ukázalo, že je ospalý. Známky, že se mezi účastníky provozu objevil takový řidič, jsou jednoznačné:

  • odchylování se ke krajnicím
  • nerovnoměrná rychlost
  • nedodržování vzdáleností
  • klimbající hlava


Pro časopis Výběr Petr Kolář