Spravedlnost hledejte sami!

22. 4. 2008
Má řidič povinnost vyhnout se splašenému koni, takže za případnou škodu si může sám?

 

Krajina Českého středohoří,

která se vypíná na pravém břehu Labe severně od Litoměřic, je líbezná. Protkává ji spleť silniček a polních cest, které se vinou mezi dnes už namnoze zpustlými sady, remízky a lukami. 

Občas zamíří do prudkého kopce, aby hned za horizontem v ostrých serpentinách padaly dolů. Vrcholky odhalují sopečný původ, lesní porost občas odhalí příkrý kus skály, na níž se jen občas ve škvíře uchytí břízka. Krajina romantická, která kdysi inspirovala nejen Karla Hynka Máchu, inspiruje dosud. A právě v ní se odehrál náš dnešní příběh.

Martin Jonáš z Litoměřic si po třicítce splnil svůj chlapecký sen. Miloval filmy s Johnem Waynem, miloval přírodu a miloval koně. Koupil si tedy jednu huculskou kobylku, protože huculové jsou nenároční, málokdy vás shodí, a když už, nepadáte z moc velké výšky, jsou také vytrvalí a mírní, mohou být celý rok venku. I v zimě jim stačí otevřený přístřešek.

Pravda, pro skákání přes překážky, neřkuli dostihy, se nehodí, ale to Martin ani nechtěl. Zvážil své poměry a výdělkové možnosti a usoudil, že šestiletá huculka Lucie, zvyklá na sedlo a dlouhé túry, pro něj bude to pravé. Farem, co vám ustájí koně, je v okolí dost stejně jako jízdáren, kde se můžete naučit základům ježdění. Martin bral své první lekce v Třebušíně, kobylku však ustájil nedaleko Úštěka.

Září je na vyjížďky ideální

Většina plodin – až na kukuřici – je sklizena, takže se můžete pustit cvalem přes pole, v babím létě je dostatečné teplo, ale ranní mrazíky omezí nepříjemný hmyz. V onu sobotu vyrazil Martin na Lucině od Úštěka na Horní Chobolice, pak měl v úmyslu pokračovat na Kotelice a lesem zpátky. Nebylo mu ale přáno. Musel kousek cestou vedoucí mělkým úvozem.

Viděl, jak proti němu jedou dvě dívky na koních. Nebyl na vyjížďce poprvé, takže věděl, že jde o české teplokrevníky a že jeden z nich je hřebec. Jako začínající jezdec nebyl v sedle nejjistější, takže začal tušit problémy. A ty skutečně nastaly.

Když se měli jezdci v úvozu minout, Martin si všiml, že hřebec sklopil uši dozadu – neklamná známka nepřátelství. Totéž udělala i jeho kobylka. Lucka přešlapovala na místě, zatímco protější koník začal kozlovat, vyskakoval na všech čtyřech, takže jezdkyně Libuše Drábová několikrát ztratila rovnováhu.
„Radši sesedneme,“ navrhl Martin. Dívky souhlasily.

Vzali koně za uzdy, ti ale neklidně cloumali hlavami. Ve chvíli, kdy Martinova Lucka míjela hřebečka, ten se vytrhl a Martina kopl do nohy. Huculka se vzepjala, pánovi se vytrhla a pádila po úzké silničce v dál.

To všechno by se ještě dalo zvládnout,

kdyby shora právě nepřijížděla škodovka, obsazená mladou dvojicí. Řidič Jaroslav Janák koníka zahlédl na pár desítek metrů. Snažil se sice brzdit, jenže splašená kobylka běžela přímo na něj. Strhl řízení, ale srážce nezabránil. Kůň se těsně předtím vzepjal a pak už přední kopyta dopadla na kapotu, roztříštila čelní sklo a vůz sjel do příkopu. Zvíře na okamžik spadlo, ale vzápětí vstalo a vyběhlo do polí, kde se po pár stech metrech zastavilo. Přivolaný veterinář zjistil, že kobylka má jen odřeniny.

Se škodovkou to však dopadlo o něco hůř. Patřila autopůjčovně, která škodu vyčíslila na 68 750 Kč. Její majitelé, manželé Jana a Josef Ciprovi, ovšem přemýšleli, po kom mají vlastně náhradu škody žádat. Pojišťovna totiž poukazovala na smlouvu, podle níž zrovna tato zapeklitá událost pojistkou kryta nebyla.

Vyšetřovací pokus později prokázal, že Jaroslav Janák viděl skupinu koní na větší vzdálenost, tedy ještě chvilku před tím, než se kobylka majiteli vytrhla.

Podle zákona o provozu na pozemních komunikacích je ovšem každý účastník silničního provozu povinen chovat se natolik ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní a také aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval život zvířat.

„Tuhle povinnost jste porušil,“ mínili Ciprovi, „tak plaťte.“
„Já?“ bránil se řidič. „To Martin Jonáš, tomu se přece kobyla vytrhla, ten by měl platit.“
„A proč? Vytrhla se mi proto, že mě kopl hřebec. Platit by měla Libuše Drábová, ta hřebce nezvládla.“
„Ano,“ namítala Libuše, „ale odpovědnost nese majitel zvířete. A to je Karel Slavíček, tomu patří stáj.“
„Já tam přece nebyl!“ rozčílil se pan Slavíček. „Za koně odpovídá jezdec.“
A nyní otázka pro vás, vážení čtenáři: Kdo měl vlastně v tomto případě manželům Ciprovým zaplatit škodu za poškozené auto?

Řidič Jaroslav Janák, který nezastavil včas? Libuše Drábová, jež nezabránila hřebci, kterého vedla, aby napadl kobylku Martina Jonáše i samotného Martina? Martin Jonáš, který v bolesti po kopnutí kobylku neudržel? Nebo Karel Slavíček coby majitel agresivního hřebce?

Dnešní příběh se skutečně odehrál, změnili jsme pouze jména aktérů. Nejvyšší soud se jím zabýval pod spisovou značkou 25 Cdo 1094/2001.

Rozsudek: Případ splašeného hucula

Manželé Ciprovi se po poradě s právníkem rozhodli žalovat Martina Jonáše. Okresní soud v Litoměřicích jejich žalobu zamítl s tím, že řidič porušil svou prevenční povinnost, když koně viděl na větší vzdálenost. Martin Jonáš nemohl za stavu, kdy jeho kobylu splašili ostatní koně, takovou situaci předpokládat, tím spíš, když o huculech se obecně ví, že jsou snadno ovladatelní.

Krajský soud v Ústí nad Labem však rozsudek změnil: Martinu Jonášovi uložil povinnost zmíněnou škodu nahradit. Zvolil totiž stanovisko, že třebaže měl s chovem huculky dost malé zkušenosti a splašila se v důsledku chování hřebce, měl a mohl předpokládat, že setká-li se kobyla s hřebcem, může dojít k „nepřiměřenému chování zvířat“.

Na takovou situaci měl být připraven teoreticky i prakticky tak, aby ji zvládl. Kdo se totiž rozhodne pro chov zvířete, má se seznámit se vším, co s ním souvisí. Jeho povinností zároveň je postarat se vždy o to, aby možné škodě způsobené zvířetem předcházel a plnil tudíž svou preventivní povinnost danou zákonem. V tomto případě si ale žalovaný počínal nedbale, neboť se neodůvodněně spoléhal na to, že k útoku hřebce na jeho kobylu nedojde a že situaci zvládne.

Nejvyšší soud, k němuž se Martin dovolal, právní názor Krajského soudu potvrdil – Martin tedy platit musel.

Z čehož vyplývá jedno upřímné doporučení: chcete-li chovat nějaké zvíře, měli byste se proti možným škodám dobře pojistit.

Pro časopis Výběr Jiří Teryngel