Z dobrých zpráv: Dcery 50. let

22. 4. 2008
Ženy, k jejichž dětství patřily nedělní „výlety” do věznic a lágrů, kde stát napravoval jejich ideově pomýlené otce, někdy i matky, přestaly mlčet.

 

Kdoví, co si asi myslel číšník od pražských „Medvídků“

o třicítce dam pokročilejšího věku, které v jedno březnové poledne s velkým gustem spucly zdejší vyhlášenou svíčkovou a navrch štrúdl se šlehačkou. Abiturientský sraz po padesáti letech? Nikoli. To se tu sešly Dcery.

„Jak vidíte, ještě nám chutná,“ zasmála se Jana Švehlová, která si tohle svépomocné společenství vymyslela.

„Jednou jsme ve Washingtonu probíraly s Janou Kánskou, dcerou Milady Horákové, kde jsme v Praze bydlely. Líčila, jak se ocitla v Liboci: ‚Když zatkli mámu, přišli k nám estébáci a nakázali mi, abych si během dvou hodin sbalila osobní věci a vypadla. Kam, to je nezajímalo.‘ Bylo jí patnáct.

A já si uvědomila, že dnes už u nás sice každý ví o hrůze, co potkala doktorku Horákovou, jenže kdo ví, co se stalo její dceři? A co ostatním dětem politických vězňů?“

K činu ji ale rozhoupal až moment, kdy muž, jenž v roce 1968 emigroval do Spojených států, kde Jana už léta žije, vykládal jejím americkým přátelům, že za komunismu u nás mohl studovat každý, kdo chtěl. „Byla jsem z toho na mrtvici.“

Na rozhořčení měla Jana Švehlová nárok

Sama se navzdory jedničkám ocitla po základní škole v Tesle Strašnice jako pomocná dělnice. Trest za otce, letce Jana Roubíka, jenž stejně jako stovky dalších nepřátel státu seděl po únorovém převratu ve vězení. Později devětkrát žádala úřady, aby jí umožnily vycestovat do Británie, kde se během války narodila.

Uspěla podesáté, v roce 1966. Když Československo obsadila okupační vojska, sbalil si pár věcí do aktovky i tatínek a zamířil za ní. „Do své smrti mi opakoval: ‚Holčičko, já bych šel domů i pěšky,‘“ vypráví jeho elegantní dcera klidně, ale z hnědých očí jí mluví smutek

Studium politické psychologie a životní zkušenosti jí později na prazvláštní prožitky z dětství otevřely nový pohled. Jak to asi vnímají jiné ženy se stejným osudem, napadlo ji?

Na inzerát ve Zpravodaji Konfederace politických vězňů v roce 1998 se jich ozvalo třináct. Dvanáct z nich poprvé nahlas promluvilo o tom, co tenkrát vlastně prožívaly a jak to ovlivnilo celý jejich život. Společně tak vykročily ze začarovaného kruhu, v němž rodiče nemluví s dětmi o tom, jaké hrůzy prožívají, aby je nezatěžovali dospěláckými starostmi, a traumatizované děti se jich na nic nevyptávají, neboť nechtějí rodičům jitřit rány.

Proč ale mnoho dcer litovalo nesrovnatelně víc své matky než otce? Proč se některé s nimi už nikdy nesblížily? Proč se hodně žen při líčení sporadických návštěv ve věznicích dodnes rozpláče, zatímco jiné líčí totéž s ironií a nadhledem? A proč o tom většina z nich nevyprávěla svým dětem ani vnoučatům?

Odpovědi se snažila najít Jana Švehlová ve své doktorské práci, kterou obhájila na Univerzitě George Washingtona. Je to nejspíš první studie zabývající se následky komunistického teroru na děti odpůrců režimu.

Překvapila mě míra strachu, jaký se režimu podařilo lidem naočkovat, i to, jak dlouho v nich ještě přetrvával,“ přiznal na březnovém filmovém festivalu Jeden svět Jaroslav Kratochvíl, jeden z deseti studentů FAMU, kteří se podílejí na audiovizuálním projektu Dcery 50. let (v anglické verzi Daughters of the Enemy). Jejich výpovědi se stanou součástí archivu Centra orální historie Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, navíc z nich vznikne dokumentární film.

Projde nejen televizní obrazovkou, ale poputuje i po základních a středních školách. Ostatně jako už nyní i samotné dcery: při jejich vyprávění panuje prý mezi náctiletými udivené ticho. Asi podobné jako na festivalu, když třeba Ludmila Vaďurová četla před kamerou žádost o milost pro svého otce, hemžící se gramatickými chybami a dojemným koktejlem biblických obratů a stranických hesel.

Bylo jí tehdy třináct...

Jako Dcer na startu. Jejich řady se však od té doby stále rozrůstají, jistě i díky webové stránce www.dcery.cz.

A není divu, vždyť některé rodiny tu mají hned dvougenerační zastoupení. Patří k nim například Marie Hrubá z Nové Paky a její dvě dcery, Eva Malá a Marie Vrátná. To proto, že Mariin manžel, válečný letec plukovník Otakar Hrubý, strávil – bez soudu – dva roky na Mírově, zatímco její otec pro změnu pět let ve Valdicích.

Z rodu sci-fi se zdá osud Hany Truncové z Hořic v Podkrkonoší. Když jejího otce, teplického živnostníka, zatkli za převádění lidí přes hranice, byla už slečna. Zanedlouho si ovšem StB přišla i pro ni a jejího přítele, vysokoškoláka. Za přípravu letáků ji odsoudili na třináct let. Odseděla si „jenom“ devět. Pak se teprve mohli vzít...

„Na potomky už ale bylo pozdě,“ říká. „V pardubické věznici jsme každou neděli kroužily po dvoře a ty, co byly už maminky, mi přitom vyprávěly o svých dětech. A já teď vlastně v Dcerách našla i své ‚dcery‘.“

Cesta proti proudu času bývá trpká, drásavá, a osvobozující zároveň. Konečně se někdo zajímá, konečně někdo naslouchá. Skromná náplast za křivdy, za léta sociální izolace, za to, že většina z nich teď pobírá směšný důchod, jelikož v mládí neměly šanci ani na vzdělání, ani na slušně placené zaměstnání.

Čas od času bychom onu tristní dobu měli, myslím, připomínat nejen školákům, ale i sami sobě.

Pro časopis Výběr Renata Červenková

Více informací o projektu Dcery 50. let - www.dcery.cz