Z dobrých zpráv: Koza víc než koníček

29. 5. 2008
Životním postojem Hany Maturové (22) je poctivé farmaření. Její kozí sýry právem nesou označení Regionální produkt Český ráj.

 

Slunce se pomalu kutálí za obzor

a přes náves pochoduje umolousaná holčička v zabahněných holínkách a teplákách...V Chuchelně pod Kozákovem tak před pár lety pravidelně končíval den. Místní si na děvčátko, které se za každého počasí ráno – čisté – vydávalo z domova přes celou ves k babiččinu hospodářství a večer – špinavé – zpět, časem zvykli.

„Však ono ji to přejde,“ mávali rukou. Šestiletá Hanka si ale řečí nevšímala. Byla totiž hrdá na to, že se konečně může starat o babiččinu kozu. Králíci ani slepice ji nebavili. Rodiče pochopili, že tahle záliba bude zřejmě trvalejší, a tak jí nakonec dovolili vybudovat si chlívek pro kozu doma.

Šestnáct let nato sedíme na zahrádce před malebným bílým stavením na kopci u lesa. Vedle dveří visí cedulka s nápisem Malá kozí farma Kamínka, Chuchelna. Hanka Maturová nejdřív nakrmí osm umečených kůzlat, a když je pustí na ohrazenou pastvinu, zavzpomíná na prvopočátky svého přátelství s nimi.

Víte, něco na tom je, že sedlačení musíte mít v krvi. Naše rodina tady pod Kozákovem hospodaří už přes dvě stě let, tak není divu, že to přitáhlo i mě.“ Její přítel Jiří Lánský (27) přináší občerstvení z jejich vlastní kozí minimlékárny. Misku čerstvého žervé s pažitkou, výběr přírodních sýrů, pečivo a džbán studeného mléka. Kozí pachuť zrovna nemusím, jenže kdo by to přiznával na kozí farmě. Mezi řečmi o tom, jak malá Hanka ráno vstávala, aby své malé hospodářství zaopatřila, ochutnám jen kousíček. 

A vyprávění se přetrhne:

takovou dobrotu nelze zamluvit. Tu si musíte přidat a dosyta vynachválit. Na pochvaly tu jsou určitě zvyklí, přesto je viditelně těší – oba na přeskáčku vysvětlují, čím to, že mléko i sýry tak voní a chutnají. „Základ je dokonalá čistota a samozřejmě technologie zpracování a skladování,“ tvrdí Hanka. „Zvlášť důležitá je správná teplota,“ doplňuje ji Jirka, profesí stavební technik, zaměřený na počítačové zpracování map. 

První sýry vznikaly metodou pokus-omyl v kuchyni Hančiných rodičů. „Dodnes obdivuju mamku, že mě tam nechala experimentovat. Asi rok přitom nebyly ty moje výrobky vůbec k jídlu,“ vybavuje si Hanka sýrařské začátky. V té době jí bylo patnáct a starala se o tři čistokrevné kozy. Mléka bylo víc než dost, ovšem nebylo od koho se naučit ho zpracovávat. Všichni chovatelé si nechávali své know-how pro sebe.

„Aspoň mě to přimělo hledat ve starých knihách a všechno zkoušet. Všichni doma pak novinky povinně ochutnávali a hodnotili. Bez servítků, opravdu upřímně. Díky tomu jsem se naučila brát kritiku a připomínky jako důležitou součást výroby, která mě posouvá dál.“ V té době se náhodně přes mobil seznámila s kamarádem své kamarádky, Jirkou.

Za pár týdnů už pracovali na vývoji jedlého kozího sýra spolu. A dokázali vyrobit opravdové rodinné stříbro. V roce 2005 přihlásili svůj sýr do soutěže o Výrobek roku Libereckého kraje – od té doby sklízejí tohle ocenění rok co rok. V roce 2007 k tomu přibyla ochranná známka Regionální produkt Český ráj.
Účast v soutěži o výrobek roku ovšem vynesla na světlo paradox.

Navzdory oceněním, kvalitě i zájmu těch, kdo jednou ochutnali, nemají sýry z Malé kozí farmy zatím povolení veterinární správy k prodeji. Jsou sice mikrobiologicky víc než v pořádku, prostředí minimlékárny je dostatečně hygienické, přesto sýrárna nesplňuje přísné normy vyžadující rozdělení prostoru do více oddělených zón.

V Česku platí jednotná norma pro malé i velké farmy z roku 1999, která je pro nás, malé farmáře, likvidační. Třeba v alpských zemích Evropské unie existuje speciální hygienický balíček pro drobné farmáře, takže jim nesvazují ruce nesmyslná a nereálná opatření,“ vysvětluje Jirka. Přesto se tihle dva snaží dohodnout s veterinárním úřadem na takových stavebních úpravách, které by jejich rozpočet unesl.

Doufají, že brzy vše dořeší

Staré, polorozpadlé stavení u lesa nad Chuchelnou koupili před pěti lety Hančini rodiče a Hanka s Jirkou tu mohli začít budovat svůj sen o kozí farmě. Moderně vybavená minimlékárna byla jejich největší investicí. „Tady se nemůžete zastavit a říct si, už mám hotovo. Pořád je co dělat. Teď máme osm koz a osm kůzlat, o moc víc se sem ani nevejde. Až jednou postavíme novou budovu, tak si jich pořídíme víc,“ plánuje Hanka.

Zničehonic se otočí směrem k pastvině a zasměje se: „Slyšela jste? To zamečelo kůzle, co se připletlo k plotu.“ Nevšimla jsem si, divím se. „Mám už na ně vypěstovaný šestý smysl, je to stejné jako s dětmi,“ soudí. Kozy pro ni nejsou jen tak ledasjaká stvoření, ale srdeční záležitost. „Koza je osobnost, vynalézavá, zábavná, vždycky si nějak prosadí svou. A víte co, já se v nich někdy i poznávám. Ono je to asi stejné jako při výběru psa – podobné povahy se přitahují. No a mě si přitáhly.“ Jirka nad tím jen se smíchem kroutí hlavou: „Ještě že jsem Kozoroh.“

Pro časopis Výběr Soňa Svobodová